Boris Hrozný, takovou přezdívku za 1. světové války dostal velitel II. armády „Jirásek“ Vojtěch Luža. Rodák z Uherského Brodu proslul v československých legiích na ruské frontě svou prudkou a nekompromisní povahou. Luža nepatřil k mužům, kteří od mládí směřovali ke kariéře v armádě, jeho studium elektrotechniky na vysoké škole v Brně však přerušila 1. světová válka. Jako jednoroční dobrovolník byl odveden k 35. pěšímu pluku v Plzni, kde absolvoval školu pro důstojníky pěchoty. Brzy na to již bojoval na ruské frontě, kde byl ale 30. srpna 1915 zajat. Luža dlouho neváhal a přihlásil se do legií, kde bok po boku s dalšími Čechoslováky bojoval u Zborova a hájil před bolševiky Transsibiřskou magistrálu.

Během své ruské anabáze konvertoval v roce 1917 k pravoslaví a přijal jméno Boris. Odtud tedy pochází první část jeho přezdívky. Po dvou letech však z církve vystoupil. Život Vojtěcha Luži za první republiky je plně ve znamení úspěšné kariéry u armády. V kritických zářijových dnech roku 1938 byl potencionálním nástupcem Ludvíka Krejčího, kterého opakovaně kritizoval za přípravu podle něj příliš defenzivního a statického pojetí obranné války. Sám byl oproti Krejčímu příznivcem útočné taktiky a to po vzoru německého generála Guderiana, autora koncepce bleskové války vedené tanky a další obrněnou technikou.

Luža však systém pohraničních linií neodmítal zcela. Zastával názor, že obranu kriticky ohrožených míst je prospěšné zpevnit pevnostními objekty, zároveň ale upozorňoval, že souvislé linie bunkrů k sobě vážou příliš mnoho vojáků. Namísto toho prosazoval budování tankových jednotek, se kterými lze dobře manévrovat a přesouvat je na místa bojů. V roce 1938 velel čtyřem divizím II. armády, které zabezpečovaly prostor prošpikovaný linií těžkého opevnění a to od Králík až po Jablunkovský průsmyk. Obrana severní hranice na Moravě a části východních Čech byla  řízena z Lužova velitelství v Olomouci. Hlavním úkolem této armády bylo přehrazení možných útočných směrů na Zábřeh a Bruntál. Obrana se připravovala nejen  na střet s Němci, ale také s Poláky, jejichž útok byl však považován za nepravděpodobný.

Za protektorátu Luža spolupracoval s odbojovou organizací Obrana národa a ministerským předsedou Aloisem Eliášem. Ihned po jeho zatčení na konci září 1941 Luža odešel do ilegality, skrýval se u přátel a založil svoji organizaci Přípravný revoluční výbor, později nazývanou Jaro. Přípravy na povstání však neunikly pozornosti okupačních sil. Na členy Lužovy organizace byl vyhlášen hon, kvůli němuž se museli neustále přemisťovat. Od roku 1943 byl Luža vojenským velitelem Rady tří a patří k nejdůležitějším představitelům domácího odboje. Po jednom z mnoha vysilujících přesunů se Vojtěch Luža spolu se svým pobočníkem Josefem Korešem 2. října 1944 zastavil v malé obci Hřiště u Přibyslavi. O pomoc zde požádali starostu Jaroslava Honzu. Ten však ze strachu z provokace gestapa příchod neznámých mužů ohlásil četnictvu. Tři českoslovenští četníci záhy vpadli do hostince, kde právě Luža s Korešem seděli. Na výzvu: „Ruce vzhůru!“však reagovali hrdinsky a po přespříliš horlivých četnících začali střílet z pistolí. Při přestřelce Vojtěch Luža na místě zahynul, zraněnému Korešovi se sice podařilo utéct, pak ale svůj život sám ukončil v nedaleké poli kulkou do spánku. Vojtěch Luža se tak stal jediným z více než dvou desítek generálů bývalé československé armády, kteří zahynuli za 2. světové války, jenž zemřel při boji se zbraní v ruce.