V září 1938 velitel IV. armády „Neruda“ Lev Prchala, pocházel z hornické rodiny. Narodil se roku 1892 ve Slezské Ostravě. Ve Vídni studoval práva, avšak jako dvacetiletý  dobrovolně vstoupil do rakousko – uherské armády. Po vypuknutí 1. světové války odešel na frontu, kde v roce 1916 padl v hodnosti nadporučíka do ruského zajetí. Později bojoval v legiích na Sibiři a ve střetech s bolševiky si vysloužil vynikající pověst. Po návratu do Československa pokračovala jeho úspěšná vojenská kariéra. Už v roce 1933 se tento zkušený válečník mohl postavit do čela Hlavního štábu branné moci. Dosavadní náčelník Jan Syrový se měl stát generálním armádním inspektorem a na jeho pozici přicházeli v úvahu pouze Lev Prchala a náčelník francouzské vojenské mise v Československu generál Louis E.Faucher.

Francouz v čele armády byl však pro většinu československých představitelů nepřijatelný, naopak Prchalovu kandidaturu podporovalo i ministerstvo národní obrany. Jmenování měl v kompetenci prezident Masaryk. Jenže na Prchalu padl stín obvinění, že při zakázkách protěžuje firmu, v niž se angažuje jeho švagr Bruno Böhm, který navíc vede protistátní stranu DNSAP v Odrách. Prchalu tato aféra vyřadila z kandidatury na nejvyšší armádní post a Masaryk do pozice náčelníka Hlavního štábu branné moci jmenoval ze širší skupiny potenciálních adeptů Ludvíka Krejčího. V září 1938 Prchala velel IV. armádě, jejíchž devět divizí mělo bránit Moravu a to od česko – moravské zemské hranice po hranici moravsko – slovenskou. Později IV. armáda převzala obranu až po ohbí řeky Vltavy u Vyššího Brodu a na východě k Devínu. Při přijetí mnichovské kapitulace patřil Prchala k nejhorlivějším odpůrcům Benešova rozhodnutí nebránit celistvost republiky. Po demobilizaci mu bylo svěřeno řízení operací na neklidné Podkarpatské Rusi. Posléze krátce působil jako ministr v Beranově vládě. Když zjistil, že se okleštěné Československo nebude ani symbolicky bránit definitivnímu obsazení svého území v březnu 1939, odešel do Polska, kde hodlal z prchajících československých vojáků zformovat vojenské jednotky.

Ve chvíli, kdy bylo jasné, že porážka polské armády je neodvratná, se přesunul do Francie, kde podnikal stejné aktivity jako předtím u našeho severního souseda, ale přidal se k protibenešovskému křídlu Milana Hodži a Štefana Osuského. Prchala se stal prezidentem české Národní rady, která zastupovala tu část emigrace, jíž se nelíbil Benešův příklon k Sovětskému svazu a která po válce také odsoudila postup vůči sudetským Němcům. Žádost pražské vlády o jeho vydání britské úřady v roce 1946 odmítly a generál se už do Československa nevrátil. Lva Prchalu určitě nelze obviňovat ze sympatií k nacistickým pořádkům, se sudetskými Němci ho spojoval jeho bytostný odpor ke komunismu. Aktivitami spojenými s krajanskými sdruženími se snažil udržet politický vliv v exilovém prostředí. Generál Prchala zemřel v Rakousku v roce 1963.