E. Beneš se narodil v Kožlanech na Rakovnicku jako nejmladší syn rolníka ( 10. dítě ). V mládí studoval nejprve na gymnáziu v Praze – Vinohradech ( 1896 – 1904 ), po maturitě na Filozofické fakultě pražské Univerzity Karlovy. Od roku 1904 studoval ve Francii  na Sorbonně a Svobodné škole politických a sociálních nauk, v roce 1907 v Berlíně. Studia Edvard Beneš zakončil roku 1908 v Dijonu doktorátem práv, o rok později pak v Praze složil rigorózní zkoušky. Tři roky vyučoval na obchodní akademii v Praze, od roku 1912, poté, co habilitoval v oboru filosofie, přednášel jako docent na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Za Rakouska – Uherska neměla česká univerzita ani její Filozofická fakulta svou vlastní budovu a přednášky i semináře se musely konat na různých místech v Praze, proto Beneš přednášel v Krakovské ulici, v Klementinu, či v Kaulichově domě.

Po začátku 1. světové války organizoval vnitřní odboj ( Maffie – český výbor odboje proti Rakousko – Uherské monarchii ). Zajišťoval spojení odboje s T. G. Masarykem ve Švýcarsku. Dne1. září 1915 odešel do zahraničí, kde spolupracoval s Masarykem a M. R. Štefánikem. V Paříži organizoval zahraniční protirakouský odboj a reorganizoval kurýrní službu pro spojení s Maffií. Uspořádal cyklus přednášek o Slovanstvu na pařížské Sorbonně, propagoval československý politický program řadou článků ve francouzských novinách. V roce 1916 se Edvard Beneš podílel na ustanovení Československé národní rady, v níž zastával místo generálního tajemníka.  Společně se Štefánikem získal souhlas dohodových mocností se zakládáním československých vojenských jednotek a přispěl tak ke vzniku samostatných legií ve Francii, Rusku a Itálii, které se úspěšně zapojily do bojů 1. světové války. Důležitým výsledkem Benešovy diplomacie bylo uznání Československé národní rady jako představitele nového státu Francií, Velkou Británií a Itálií.

Po vyhlášení svrchovanosti Československé republiky 28 .října roku 1918 byl jmenován ministrem zahraničí ve vládě Karla Kramáře, domů se vrátil v září 1919. V Paříži mj. dohodl nové hranice státu na jihu Slovenska. Edvard Beneš pomáhal zakládat Společnost národů, byl její místopředseda, člen Rady a předseda ( 1935 ). Prosazoval politiku kolektivní bezpečnosti. Od počátku se orientoval na poválečnou evropskou velmoc Francii, s níž v roce 1924 Československo uzavřelo spojeneckou smlouvu a na země Balkánu, Rumunsko a Jugoslávii, s nimiž smluvně vytvořil obranný systém, tzv. Malou dohodu. V letech 1921 – 1922 zastával Edvard Beneš funkci československého předsedy vlády, poslancem parlamentu byl v letech 1919 – 1926 a 1929 – 1935. Byl členem a místopředsedou Čs. strany národně socialistické a významně ovlivňoval její politiku. Po abdikaci T. G. Masaryka byl zvolen 18. prosince 1935 za hlavu státu. Ve stejném roce uzavřelo Československo Benešovým prostřednictvím spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem ( po jeho přijetí do Společnosti národů ).

Po přijetí mnichovského diktátu 5. října 1938 abdikoval a odletěl ( podle některých historiků s finanční pomocí NKVD ) nejdříve do Velké Británie, později odcestoval do Spojených států amerických, kde přednášel na univerzitě v Chicagu. V roce 1940 přesídlil do Londýna, kde vytvořil tzv. exilovou státní reprezentaci a přebral funkci exilového československého prezidenta. Po okupaci Česko – Slovenska a vyhlášení Slovenského štátu v březnu 1939 prohlásil Mnichovský diktát za neplatný. Během války dosáhl uznání exilové vlády u všech spojenců. V prosinci 1943 uzavřel v Moskvě novou spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem. Také tam začal jednat s československými komunisty o poválečné podobě Československa. Na jaře 1945 Beneš odcestoval přes Moskvu na osvobozené území republiky. V dubnu ve slovenských Košicích jmenoval první poválečnou vládu, 16. května přijel do Prahy. Dne 28. října byl  potvrzen ve funkci prezidenta a následně znovu zvolen 19. června 1946.

Po dobu okupace a neexistence parlamentu vydávala exilová vláda prezidentské dekrety, jež Beneš jako nejvyšší činitel podepisoval a po němž jsou často nazývány. Poválečné dekrety, kterými se upravoval odsun a konfiskace majetku Němců a Maďarů a Benešův postoj k němu jsou dodnes kontroverzní. Benešova nerozhodnost v únoru roku 1948 usnadnila komunistům převzetí moci v zemi. Za politické krize, vyvolané komunisty, mu ministři demokratických stran nabídli svoji demisi. Beneš jejich demisi po komunistickém nátlaku 25. února přijal a pověřil sestavením nové vlády předsedu KSČ K. Gottwalda. V květnu se prezident komunistům pokusil vzepřít, když odmítl podepsat novou československou ústavu.  Měsíc poté, 7. června 1948 abdikoval na úřad prezidenta, jeho nástupcem se pak stal K. Gottwald. Edvard Beneš zemřel 3. září 1948 v Sezimově Ústí.