Nejsilnější z mobilizovaných vojenských skupin I. armádě „Havlíček“ o síle 11 divizí a jedné brigády, velel Sergej Vojcechovský. Vojcechovský pocházel z ruské šlechtické rodiny a jeho předci sloužili jako důstojníci v carské armádě. Při bojích za 1. světové války byl několikrát vyznamenán a v září 1917 se stal náčelníkem štábu Československé střelecké divize. Jako jeden z mála ruských důstojníků zůstal u našich legií i v době, kdy ostatní již odešli a byli nahrazeni Čechoslováky. Spolu s nimi poté bojoval proti bolševické armádě. V roce 1921 odcestoval do Československa, kde se 1. května stal jedním z generálů nově se rodící armády. Díky vynikajícím výsledkům byl v roce 1929 povýšen na armádního generála.

V době hrozícího střetu s Německem na podzim 1938 patřil k rozhodným zastáncům vojenské obrany Československa i bez pomoci smluvních spojenců. I. armáda pod jeho velením hrála v obranných plánech našeho hlavního štábu klíčovou roli. Pružnými manévry měla bránit většinu území Čech. Prostor Čech se tak měl stát dějištěm střetnutí, na jehož výsledku do značné míry záviselo, jak dlouho se československá armáda vůbec bude moci německému agresorovi bránit. Proto bylo velení svěřeno právě Vojcechovskému, který už v minulosti prokázal mimořádné strategické i taktické schopnosti. Nakonec však na jejich ověření nedošlo. V březnu 1939 byl Vojcechovský pensiován a i přes stálý dozor gestapa se mu dařilo spolupracovat s odbojovou organizací Obrana národa.

Vojcechovský byl ochoten položit za Československo život, ovšem poválečná vláda ani prezident Beneš se za svého člověka nepostavili. Už 12. května 1945 ho zvláštní komando sovětské NKVD odvleklo do Sovětského svazu. Přes jeho výjimečné postavení ve strukturách předválečné československé republiky naše úřady proti únosu nijak neprotestovaly. Generál Vojcechovský zemřel v dubnu 1951 v jednom ze sovětských koncentračních táborů v Tajšetu na Sibiři. Jeho ostatky údajně leží v bezejmenném hrobě s označením 4 – 36 na hřbitově u centrální nemocnice.