Sergej Ingr se narodil v roce 1894 ve Vlkoši. Po absolvování českého gymnázia v Kyjově, nastoupil v říjnu 1913 základní vojenskou službu jako jednoroční dobrovolník, po vypuknutí 1. světové války byl odeslán ve funkci velitele čety na ruskou frontu, kde byl v září 1915 zajat. V květnu 1916 vstoupil jako dobrovolník do srbských jednotek v Rusku a jako velitel čety a roty se zúčastnil bojů v Dobrudži. V prosinci 1916 byl převeden do stavu československých legií v Rusku a stal se velitelem roty 2. střeleckého pluku. Na podzim 1917 přešel dobrovolně do Francie a stal se velitelem roty 21. střeleckého pluku, od srpna 1918 pak působil v Itálii, kde zastával funkce velitele roty a praporu 33. střeleckého pluku. Jako jeden z mála dobrovolníků tak prošel všemi skupinami československých legií – srbskou, ruskou, francouzskou i italskou.

Po návratu do vlasti se zúčastnil bojů na Těšínsku a na Slovensku, vystudoval Válečnou školu, kde zároveň působil jako pobočník velitele. Od prosince 1923 působil ve funkci přednosty oddělení a od září 1925 ve funkci podnáčelníka štábu zemského vojenského velitelství v Praze, poté krátce velel Hraničářskému praporu 5 v Chebu a v prosinci 1929 byl jmenován přednostou operačního oddělení Hlavního štábu branné moci v Praze. V říjnu 1931 byl jmenován velitelem pěšího pluku 38 v Berouně a o rok později se vrátil do funkce přednosty operačního oddělení na Hlavním štábu. Od ledna 1934 velel pěší brigádě v Místku, v prosinci 1935 se stal velitelem 8. pěší divize v Hranicích a od září 1936 vykonával funkci zástupce velitele III. sboru v Brně.

Za branné pohotovosti státu na podzim 1938 působil ve funkci velitele sboru na jihomoravské hranici, spolu s několika generály se snažil zabránit politické kapitulaci. Po okupaci českých zemí patřil koncem března 1939 mezi zakladatele odbojové organizace Obrana národa a stal se velitelem jejího zemského velitelství na Moravě.  V létě 1939 byl vedením organizace vyslán do exilu jako velitel československých jednotek v zahraničí, ve Francii se mu v srpnu 1939 podařilo při vyslanectví vytvořit vojenskou kancelář, která se po vypuknutí              2. světové války v září 1939 pod jeho vedením proměnila na Československou vojenskou správu v rámci řídící exilové organizace, Československého národního výboru.

Podílel na se na výstavbě 1. pěší divize a jejím nasazení v bojích v červnu 1940. Po francouzském zhroucení zabezpečil evakuaci dobrovolníků do Velké Británie, kde byl v červenci 1940 jmenován ministrem národní obrany exilové československé vlády. Z titulu své funkce se podílel na organizaci vojenských jednotek ve Velké Británii, na Středním východě a později také v Sovětském  svazu ( jako první exilový politický představitel navštívil v létě 1942 SSSR ), inicioval spolupráci s britskými tajnými službami a požadoval navázání a udržování co nejužších vztahů s domácím odbojem, za jehož vyslance v exilu se po celou dobu války považoval.  V září 1944 byl jmenován hlavním velitelem a zároveň se vzdal místa ministra obrany, z politických důvodů však nemohl svoji funkci téměř vykonávat, neboť sovětská strana jej nepustila na osvobozené československé území. Na nátlak komunistického vedení byl v dubnu 1945 zbaven funkce a poslán na dovolenou, po osvobození byl dokonce vyšetřován za podezření z velezrady. Až po dvou letech, v září 1947, byl povýšen na armádního generála a jmenován velvyslancem v Nizozemsku. Po komunistickém převratu odmítl jeho legalitu, vzdal se funkce a odešel do třetího exilu. V říjnu 1948 byl zbaven hodnosti a všech československých vyznamenání.  V exilu se zapojil do práce Přípravného výboru hnutí Svobodné Československo. V únoru 1949 byl pověřen řízením zpravodajské ústředny Rady svobodného Československa v Paříži, později se stal vojenským komentátorem rádia Svobodná Evropa. Zemřel během své pracovní činnosti na srdeční selhání v červnu 1956.  Rehabilitován byl až v roce1991.