Karel Klapálek se narodil 26. 5. 1893 v Novém Městě nad Metují do železničářské rodiny. Krátce poté byl jeho otec přeložen do Kralup nad Vltavou a mladý Karel navštěvoval české reálné gymnasium v Praze, což stálo matku po otcově brzké smrti mnoho úsilí, protože se musela postarat o pět dětí. Klapálek maturoval v roce 1911 a další čtyři roky pracoval jako účetní u firmy Jaroš. V roce 1915 byl povolán do zeměbraneckého pluku a poslán na haličskou frontu. V Rusku se nechal zajmout a vstoupil do Československých legií, kde sloužil jako střelec záložní roty v Kyjevě. V roce 1917 absolvoval důstojnickou školu 3. československého pluku a poté se zúčastnil bitvy u Zborova. Krátce na to byl povýšen na důstojníka a v letech 1918 až 1920 byl velitelem plukovní poddůstojnické školy. Prodělal tzv. sibiřskou anabázi, během níž velel praporu a byl povýšen na kapitána.

Po návratu do Československa v roce 1920 se rozhodl v armádě zůstat. V roce 1923 byl povýšen do hodnosti štábního kapitána, v roce 1928 pak na majora. Od roku 1932 do roku 1937 působil na Vojenské akademii v Hranicích na Moravě. Jako podplukovník poté až do roku 1938 sloužil v různých velitelských funkcích v Plzni a Užhorodě. Během mobilizace se stal velitelem pěšího 51. pluku v Českých Budějovicích a po obsazení Československa německou armádou byl z armády propuštěn. V civilu se živil jako ředitel Živnostenského úřadu v Českých Budějovicích, kde také vedl tamní pobočku odbojové organizace Obrana národa. Po jejím rozbití a snahách Němců Klapálka zadržet, kdy mu hrozilo uvěznění a poprava, odešel v květnu 1940 přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii a Turecko do Francouzské Sýrie. Po kapitulaci Francie přešel se skupinou asi 200 dalších Čechoslováků čekajících na transport do Francie, do Palestiny.

V červnu 1940 vstoupil do československého zahraničního vojska a byl přiřazen k 4. československému pěšímu pluku – Východnímu v Palestině jako zástupce velitele plukovníka J. Koreše. Do března 1942 působil jako velitel I. praporu a poté 11. československého pěšího praporu – Východního, se kterým se zúčastnil bojů v Libanonu a Sýrii proti Vichistickým Francouzům a v severní Africe proti Italům, kde se zúčastnil obléhání Tobrúku a poté i jeho obrany. Dne 27. 3. 1942 se s praporem přesunul do Egypta a 7. 4. zpět do Palestiny, kde byl pluk přeorganizován na 200. československý lehký protiletadlový pluk – Východní a Klapálek povýšen na plukovníka. Během roku 1943 Klapálek vedl pluk při přesunu do Británie, kde byl sloučen s československou samostatnou obrněnou brigádou a Klapálek byl v září 1943 jmenován zástupcem jejího velitele. Na začátku roku 1944 byl povýšen do hodnosti brigádního generála a od března zastával funkci přednosty I. odboru MNO v Londýně. V srpnu téhož roku pak byl převelen k československým vojskům v SSSR. V SSSR Klapálka v září 1944 generál Svoboda ustanovil velitelem 3. československé samostatné brigády v SSSR, v jejímž čele se zúčastnil karpatsko – dukelské operace, osvobozování Slovenska a Moravy. Během těchto operací byl dvakrát raněn. V březnu 1945 Klapálkovi předal Svoboda velení na 1. československým armádním sborem v SSSR, v jehož čele setrval až do konce války. Po návratu do vlasti působil jako zástupce velitele vojenské oblasti 1 v Praze. Prezident Beneš Klapálka neúspěšně navrhoval do funkce náčelníka generálního štábu. Dne1. 6. 1945 byl povýšen na divizního generála a od října 1945 se stal velitelem vojenské oblasti 1, jíž velel i během odsunu Němců z českého pohraničí, které pod tuto oblast spadalo. Dne1. 4. 1946 byl povýšen na armádního generála.

Klapálek nechtěl, aby byla do politiky zatahována armáda a skrytě kritizoval zavedení osvětových složek, ale nakonec je začal sám podporovat, čemuž nejspíše výrazně přispěla i dovolená v SSSR spojená se setkáním se sovětským velením. Během února 1948 vyzval spolu s Bočkem a Svobodou prezidenta Beneše, aby změnil rozhodnutí o abdikaci, s generálem Svobodou ustavili Ústřední akční výbor NF a neutralizovali armádu, čímž podpořili komunistický puč. Do KSČ vstoupil v červnu 1948. Během procesů se západními vojáky se snažil ochránit své bývalé podřízené. V březnu 1949 dostal anonymní dopis varující, že ho sledují a doporučující emigraci, ale Klapálek ho považoval za provokaci. Dne1. 2. 1951 byl jako politicky nespolehlivý poslán do penze, po procesu s R. Slánským 20. 11. 1952 zatčen a převezen do věznice ve Valdicích. V letech 1953 – 1954 byl vyloučen z KSČ, degradován a v listopadu 1954 odsouzen za sabotáž Košického vládního programu v armádě k 6letému vězení, propadnutí majetku a ztrátě občanských práv na 5 let. V roce 1956 byl však díky přímluvě Chruščova, Žukova a Koněva z vězení propuštěn, plně rehabilitován a získal zpět majetek i hodnost. Jeho žena, spisovatelka Olga Klapálková – Košutová, sepsala manželovu válečnou pouť v knize Voják vypravuje. V roce 1968 Klapálek vydal své paměti Ozvěny bojů a téhož roku mu prezident, k již získaným Řádu rudé hvězdy a Řádu 25. února, udělil titul Hrdina ČSSR. Poslední vyznamenání, Řád rudé zástavy, obdržel v roce 1984. Karel Klapálek zemřel 18. 11. 1984 v Praze.