V září 1938 velel III. armádě „Štefánik“ Josef Votruba, rodák z Pojizeří, který se válečnému řemeslu učil už od mládí. V roce 1896 nastoupil do kadetní školy pro zeměbranu ve Vídni. Poté studoval na válečné škole, kde ho zastihla 1. světová válka. Votruba byl poslán nejprve na ruskou frontu, poté na Balkán. Jeho divize bojovala i na Istrii či Piavě. Konec války a následný rozpad rakouko – uherského mocnářství na krátký čas přerušil Votrubovu vojenskou kariéru, neboť ho čekala služba u československého zmocněnce ve Vídni. Na spíše úřednické pozici však Votruba nezůstal, už na jaře sloužil na Slovensku, kde čelil útokům maďarských jednotek.

Ve službě vlasti v armádě pokračoval po celou dobu existence první republiky a jeho kariéra vyvrcholila1. ledna 1937, kdy byl povýšen do hodnosti armádního generála. Při mobilizaci mu byla svěřena III. armáda. Po vyhlášení mobilizace zodpovídala tato armáda za obranu Slovenska a Podkarpatské Rusi. Tvořilo ji sedm divizí. Pásmo její působnosti bylo vymezeno Devínem na dolním toku řeky Moravy a vedlo přes hřebeny Malých Karpat k Bílým Karpatům, kde se napojovala na zemskou hranici. Na východě sahalo až po hranice s Rumunskem, v té době československým spojencem. Štáb III. armády sídlil v Kremnici.

Od října 1938 Votruba krátce řídil IV. armádu na jižní Moravě. Kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu byl však nucen požádat o přeložení do výslužby. Penzionován byl k 1. lednu 1939. Po vzniku samostatného Slovenského státu se Votruba rozhodl přestěhovat z Bratislavy do Čech. Cukrovka nakonec generála připravila o obě nohy i o zrak. Poslední roky Votrubova života nebyly klidné. Po válce se na něj představitelé státu dívali s nedůvěrou,protože jeho manželka, původem Němka, zažádala v roce 1942 o německou státní příslušnost. Historici se shodují, že tak učinila ne ze sympatií k okupantům, ale kvůli tomu, aby se jako Němka dostala k většímu množství potravinových lístků potřebných pro vážně nemocného manžela. Poválečné vyšetřování nakonec této verzi dalo za pravdu a Josef Votruba byl v hodnosti armádního generála k 1. květnu 1946 přeložen do výslužby a to s odpovídajícím vojenským důchodem. Avšak ne nadlouho. Komunisté ho v létě 1950 degradovali na vojína, vystěhovali z Prahy a odňali mu i důchod. Josef Votruba zemřel dne 7. října 1959.