Harold Alexander se narodil roku 1891 v Londýně. Svou vojenskou kariéru zahájil jako podporučík slavné Irské gardy, s níž prošel 1. světovou válkou, kdy byl dvakrát raněn a vyznamenán za statečnost. Od února 1938 velel 1. pěší divizi, s níž byl po vypuknutí 2. světové války poslán v rámci Britského expedičního sboru do Francie. Řídil evakuaci vojáků z Dunkerque a nalodil se 3. 6. 1940  jako poslední. Úspěšné provedené této složité a nebezpečné operace ve dnech 27. 5. – 4. 6. 1940 ( operace Dynamo ), při níž hrozily obrovské ztráty, patří k momentům 2. světové války, které rozhodovaly o další existenci Velké Británie.

Generál Alexander se tedy významně podílel na záchraně britských, francouzských a dalších spojeneckých vojáků – bylo jich kolem 340 000. Pro Británii znamenala jejich evakuace posílení nadějí, že bude schopna se ubránit německé invazi. Po japonské invazi do Barmy byl v únoru 1942 vyslán do Indie, kde velel budoucí 14. armádě. Jeho mimořádný podíl na válečném úsilí Spojenců za 2. světové války byl však úzce spjat hlavně s bojišti v severní Africe a ve Středomoří.

V létě 1942 se Alexander vrátil do Británie a 8. srpna jej ministerský předseda Churchill, nespokojený s působením britských velitelů na Blízkém východě a zejména v severní Africe, jmenoval místo generála Auchinlecka vrchním velitelem Blízkovýchodního velitelství. Generál Montgomery se stal velitelem 8. armády, která byla Alexandrovi podřízena a bezprostředně čelila německému postupu k Alexandrii. Bojiště u El – Alamejnu, kde se při plánování a řízení bitvy setkali Alexander s Motgomerym, je dnes tichým úsekem středomořského pobřeží, posetým tisíci hroby spojeneckých vojáků, místem posledního odpočinku německých a italských padlých vojáků.

Při operaci Torch ( invazi Spojenců do severní Afriky ) se Alexandr stal velitelem nově utvořené britsko – americké 18. armádní skupiny a při následné invazi na Sicílii velitelem 15. armádní skupiny. Přes Eisenhowerův návrh, aby se stal velitelem pozemních sil při invazi do Normandie, ponechal britský imperiální generální štáb Alexandera ve funkci velitele 15. armádní skupiny v Itálii, kde se Spojenci vylodili začátkem září 1943. Alexander zde stál proti jednomu z nejlepších německých velitelů, polnímu maršálu Kesselringovi. Úporné boje na tzv. Gustavově linii trvaly po celý podzim a zimu 1943 – 1944 a jaro 1944. Alexanderova vojska dobyla v červnu 1944 Řím. On sám zůstal ve své funkci až do prosince 1944, kdy se stal vrchním velitelem spojeneckých sil ve Středomoří. V této funkci nakonec v Itálii dne 29. dubna 1945 přijal německou kapitulaci.

Po skončení války se měl Alexander stát náčelníkem Imperiálního generálního štábu, což je po králi nejvyšší britská armádní funkce. Na návrh kanadského ministerského předsedy Mackenzieho Kinga jej však král jmenoval generálním guvernérem Kanady. Alexander tedy musel opustit armádu. Vysokou státní funkci vykonával až do roku 1952, kdy se na dva roky stal ministrem obrany britské vlády.