Alan Brooke se narodil roku 1883 v Bagneres – de – Bigorre ve Francii. Pocházel z anglo – irské rodiny s dlouhou vojenskou tradicí. Od roku 1902 sloužil v královském dělostřeleckém pluku. Za 1. světové války s ním bojoval ve Francii a získal pověst výborného plánovače operací. Mezi válkami vyučoval na štábních školách britské armády.

Po vypuknutí 2. světové války velel 2. sboru Britské expediční armády v Evropě a vyznamenal se při organizaci ústupu z Dunkerque. V červenci 1940 byl jmenován velitelem Domácí armády Spojeného království, aby zajistil přípravy obrany proti invazi a v prosinci 1941 se stal náčelníkem Imperiálního generálního štábu, nejvyšším velitelem po králi, prakticky vrchním velitelem britské armády a brzy nato předsedou Výboru náčelníků štábů. Po většinu 2. světové války byl tudíž předním vojenským poradcem ministerského předsedy Winstona Churchilla, válečného kabinetu i spojenců Velké Británie. Ve svých funkcích se podílel na klíčových strategických rozhodnutích válečného úsilí. Od roku 1942 se stal členem nejvyššího velení západních Spojenců – Výboru americko – britských náčelníků štábů.

Hlavním centrem jeho zájmů bylo evropské bojiště, na němž pokládal za rozhodující udržovat silný tlak na Itálii a na jednotky Osy v severní Africe, čímž chtěl zachovat Středozemní moře otevřené pro spojeneckou plavbu. Tím se měly po oslabení Německa vytvořit podmínky pro invazi pře Lamanšský průliv. Tuto strategii se mu nakonec podařilo prosadit a to i přes původní odpor Američanů, kteří dávali přednost brzké silné invazi do západní Evropy bez ohledu na britský názor na význam operací ve Středomoří.

V roce 1942 Brooke odmítl nabízenou velitelskou funkci na Blízkém východě, neboť si byl vědom, že umí s Churchillem jednat lépe, než kdokoli z jeho kolegů a navíc se mu zdálo, že ministerský předseda by mohl podléhat nekvalifikovaným radám. Když se o rok později situace změnila, Brooke se domníval, že už není nutno, aby stál Churchillovi po boku. Těšil se, že bude jmenován velitelem spojenecké invaze do západní Evropy, jak mu měl údajně Churchill třikrát slíbit. Na první Quebecké konferenci v srpnu 1943 však bylo rozhodnuto, že velitelem bude Američan. Původně se uvažovalo o Marshallovi, ale nakonec padla volba na Eisenhowera. Brooka to velmi rozladilo, jednak proto, že byl vynechán, jednak kvůli tomu, že o tom Churchill jednal jako o nepodstatné záležitost. Přes řadu vzájemných rozporů se však Brooke a Churchill měli navzájem rádi.

Alan Brooke je všeobecně pokládán za jednoho z nejlepších vrchních velitelů, které kdy britská armáda měla. Byl respektován kolegy i Spojenci, i když  Američané někdy těžce snášeli jeho nekompromisní styl jednání. Jeho vliv na zásadní strategii západních Spojenců byl rozhodující a určitě silnější, než jaký měl kterýkoli jiný jednotlivec. Jeho nejdůležitějším přínosem k vítěznému završení války byla struktura a načasování otevření druhé fronty. Churchillovo vedení a Brookova schopnost proměnit jeho záměry v plány, které Britové i Američané zrealizovali, byly pevnou operační základnou pro vítězství Spojenců. Polní maršál Alan Brooke odešel z aktivní služby v roce 1946 a věnoval se mimo jiné svým koníčkům. Vydal své válečné deníky, ve kterých nešetřil kritikou jak Churchilla, tak svých britských i spojeneckých spolubojovníků z doby 2. světové války.