Úvod

Oproti jiným pevnostním systémům, Maginotově linii či dalším opevněním, je pravděpodobně nejméně známa takzvaná Rupnikova linie, respektive jugoslávský systém opevnění z let 1926 – 1941. Jeho budování mělo svá specifika i paralely s ostatními evropskými zeměmi. Je všeobecně známo, že mezinárodní situace v Evropě a ve světě byla ve 30. letech mimořádně napjatá a nejistá. Zdálo se, že budoucnost je zahalena oblakem černého dýmu zapáchajícího velkým válečným konfliktem, před kterým může zachránit jen systém ochranných smluv a paktů, nebo mohutný systém opevnění potencionálně ohrožených hranic.

Plánování a vývoj

K nově vzniklým státům, které se musely obávat poražených nepřátel a být připraveny hájit svoji suverenitu, patřilo po 1. světové válce také Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, po roce 1929 Jugoslávie. Konstrukce pevnostních objektů vycházela z francouzských a československých zkušeností, z čehož vyplývá, že některé rysy jsou buď zcela totožné, nebo velmi podobné. Hned na úvod je však důležité říci, že termín Rupnikova linie, respektive Rupnikova linija, nebyl nikdy oficiálním názvem jugoslávského opevnění ( na rozdíl od Maginotovy linie, která byla roku 1935 oficiálně pojmenována La Ligne Maginot podle ministra války André Maginota ) a proto se s tímto pojmenováním v archivech nesetkáme. Toto označení pravděpodobně vzniklo mezi četami pracujícími na opevnění či mezi domácím obyvatelstvem a dnes se již běžně používá. Idea zabezpečit svoji západní hranici s agresivní Itálií stálým opevněním vznikla ve 20. letech pod vlivem francouzských spojenců. V roce 1926 byly rozkazem hlavního generálního štábu stanoveny dvě komise, první pro posouzení operačního a taktického významu a druhá pro technicko – fortifikační plánování opevnění Západní fronty, avšak jejich práce ve fázi do roku 1928 skončila bez konkrétních závěrů o výstavbě, nebereme – li v potaz přípravné práce v prostoru Vrhniku na italské hranici.

( Pozůstatek jednoho z objektů Rupnikovy linie na hoře Blegoš )

Podobný průběh výstavby lze sledovat i u spojenců Jugoslávie. Ve Francii začala v roce 1927 svou činnost takzvaná CORF ( Commission d´Organisation des Régions Fortifiées ), která dohlížela na přípravu a stavbu stálého pevnostního opevnění hranic. V roce 1928 začala stavba v severovýchodní Francii a v Alpách, ale výraznější rozměr nabrala až po roce 1934, kdy začala výstavba na takzvané Nové fronty v severní Francii. V Československu se začalo o opevnění státu mluvit už na začátku 20. let, kdy vznikla Komise pro opevnění československého státu, ale k začátku výstavby tehdy nedošlo. Situace se změnila po setkání představitelů francouzské a československé armády v Paříži roku 1934, kdy byla projednána otázka obrany hranic. Nejvyšší rada obrany následně 14. července 1934 uvolnila na výstavbu opevnění 200 milionů korun. Výstavba opevnění v Řecku na takzvané Metaxasově linii začala po roce 1936 v oblasti pohoří Belasica. Je však třeba zmínit, že ve srovnání s Jugoslávií, Francií nebo Československem měla několik specifik a její délka byly výrazně kratší než v případě již zmíněných systémů ( kolem 155 km ), protože do anexe Albánie roku 1939 hrozilo Řecku nebezpečí hlavně ze strany Bulharska.

Francie připomněla Jugoslávii návrh na opevnění italské hranice po atentátu na krále Alexandra I. v říjnu 1934, jehož místo zaujal princ regent Pavel Karadjordjević. Posun vpřed v otázce opevnění zapříčinil i italský útok na Etiopii v roce 1935 a vznik Osy Berlín – Řím o rok později. Vypracováním základní koncepce byla pověřena Stálá opevňovací komise se sídlem v Bělehradě. Jugoslávská armáda neměla dostatek zkušeností se stavbou pevností, a proto byly všechny návrhy konzultovány s francouzskými odborníky a od roku 1936 také s malodohodovým spojencem Československem. Po nesčetných diskuzích byl plán opevnění italských hranic přijat. Základ měly tvořit dělostřelecké tvrze a samostatné dělostřelecké a pěchotní sruby. V tomto bodě je důležité poznamenat, že v žádném případě nelze hovořit o souvislém pásmu těžkého opevnění jako v případě Maginotovy linie. Stálá opevňovací komise předpokládala možný italský útok v několika směrech, ovšem největší nebezpečí představoval útok na komunikaci Terst – Lublaň. Navzdory optimistickým plánům byl reálný rozsah výstavby v roce 1937 velmi malý. Začaly přípravné práce na úsecích těžkého opevnění, například na objektu T/8 v oblasti Vrhniku a menších polních opevněních, která měla být postupně nahrazena opevněním stálým. V roce 1937 navštívila jugoslávská delegace Prahu, kde získávala informace hlavně o takticko – technickém aspektu československých opevnění. V témže roce došlo také k rozdělení Západní hranice na pět stavebních, později pevnostních úseků od severu k jihu: č. 4 Železniki, č. 3 Škofla Loka, č. 1 Vrhnika, č. 5 Cerknica, č. 2 Sušak.

( Jugoslávský pěchotní srub, inspirovaný československým opevněním )

Jedním ze zlomových let ve vývoji budování stálého jugoslávského opevnění byl rok 1938, kdy Jugoslávie po anšlusu Rakouska začala na své 323 km dlouhé hranice sousedit s Německem. Ihned byly zahájeny přípravy k zajištění takzvané Severní fronty v rámci nově vytvořeného pevnostního úseku č. 6 v prostoru Jesenice – Ptuj. Dne 18. března byl velitelem opevňovacích prací jmenován divizní generál Leon Rupnik, který se stal nejvýznamnější postavou jugoslávského pevnostního stavitelství. Jeho prioritou bylo zajištění severního křídla Západní fronty. Zlepšení organizace výstavby opevnění v nových podmínkách dostal do kompetence Opevňovací štáb se sídlem v Lublani. Generál Dušan Šimović jako náčelník generálního štábu označil za potencionálně nejnebezpečnějšího protivníka Německo, ale stejně považoval za nejisté i chování Rumunska a Maďarska. Proto se zajišťování hranic rozšířilo i na oblasti hranic s Řeckem, Rumunskem ( kromě Banátu ), Albánií a Bulharskem, ale v tomto případě šlo o takzvané uzavírání – systém překážek, zátarasů a polního opevnění, oproti takzvanému opevňování, které probíhalo v německém, italském a maďarském pohraničí.

Potřebné finanční prostředky pro léta 1939 – 1942 byly vypočítány na 1,777 miliardy dinárů. Celkově byly potřebné finanční prostředky vyčísleny na 2,33 miliardy dinárů. Hlavní práce měly být v letech 1940 – 1941 prováděny při opevňování úseku Bačky, Baranje, Banátu, budování uzávěrů na řece Drávě a s dokončením Mariborského úseku se počítalo v roce 1944. Dne 15. ledna 1940 byl novým náčelníkem generálního štábu jmenován generál Petar Kosić, který vydal rozkaz k přepracování válečných plánů na variantu R – 40, která počítala s útokem na Jugoslávii z Německa, Maďarska, Bulharska i Itálie. Definitivní plán, jenž byl v roce 1940 předložen hlavnímu generálnímu štábu, předpokládal, že v roce 1940 bude postaveno na všech pevnostních úsecích 28 tvrzových a 21 izolovaných těžkých objektů, 713 malých typových objektů a 1 410 hnízd všech vzorů. Na konci roku 1940 se začalo s výstavbou opevnění v přímořských oblastech.

( Pozorovatelna na hoře Blegoš, která byla součástí Rupnikovy linie )

Politický vývoj však byl neúprosný a situace v Jugoslávii začínala být bezvýchodná. Slovinci a Chorvati požadovali přistoupení k Paktu tří, ale Srbové v čele s premiérem Cvetkovićem to odmítali. Současně ale bylo jasné, že Jugoslávie nemůže v případě útoku očekávat jakoukoli pomoc. Při jednáních v Berchtesgadenu 3. března 1941 postavil Adolf Hitler regenta Pavla před ultimátum, který dosud diplomaticky manévroval a podle Hitlerových slov se v průběhu roku 1939 vždy, když mu bylo nabízeno připojení k Paktu, jako úhoř vykroutil. Před útokem na Řecko, kde italské divize prohrávaly jednu bitvu za druhou, se musela Jugoslávie jednoznačně vyjádřit, zda přistoupí k Paktu tří. Pavel argumentoval tím, že povinnosti, které ze spojenectví vyplývaly, byly nepřijatelné, ale Hitler ho ujistil, že nebude vyžadovat povolení přechodu pro Wehrmacht přes jugoslávské území. Situace byla složitá i kvůli Spojencům, kteří neměli Jugoslávii co reálně nabídnout a země obklíčená ze všech stran nemohla dále odolávat tlaku. Dne 20. března vláda souhlasila s připojením k Ose a 25. března 1941 byl slavnostně podepsán protokol o přistoupení Jugoslávie k Paktu tří ve vídeňském Belvederu, který však podle Ribbentropa připomínal smuteční událost.

Ještě na přelomu 30. a 40. let byla výstavba v plném proudu, na stavbě linií pracovalo přes 60 000 vojáků a civilistů ( oproti 30 000 v roce 1939 ) a jugoslávský průmysl fungoval na maximální hranici svých možností, ale práce byly postupně omezovány a 31. března 1941 byl vydán definitivní rozkaz o zrušení opevňovacího štábu. Postupné ukončení prací trvalo ještě do dubna, ale oznámení důstojníkům opevňovacího štábu o nevyplacení mzdy za měsíc březen lze považovat za jejich definitivní konec.

( Pevnostní uzávěra v soutěsce Trata )

Dělení jugoslávského opevnění

Jugoslávská opevnění bývají v odborné literatuře nejčastěji rozdělena do čtyř skupin. V první řadě se jednalo o zesílené polní opevnění zahrnující kulometná a dělostřelecká hnízda se stěnami silnými 20 – 50 cm, schopné odolat pěchotním zbraním a střepinám dělostřeleckých granátů. Druhou kategorii představovalo lehké opevnění ze železobetonu o tloušťce stěn do 50 cm vybavené ocelovými střílnami. Nejdůležitější však měla být střední opevnění se stěnami silnými 100 cm a více a těžká opevnění se stěnami silnými 150 cm a více, s pancéřovými střílnami a zvony. Samotné hodnocení významu a efektivity Rupnikovy linie je velmi rozpačité. Ačkoliv pevnostní linie Západní fronty nebyly dokončeny, už jejich samotná existence dokázala odradit italské jednotky od plánovaných ofenzivních akcí a stejně obezřetně si počínali i Maďaři. Lze tak hovořit o naplnění účelu, ale o osudu Rupnikovy linie samotné rozhodly širší mezinárodněpolitické události a rovněž neochota příslušníků nesrbských národů bojovat za zemi, s níž nebyly zcela ztotožněny. Konečná porážka Jugoslávie ale nesouvisela jen s nedokončeným nebo nefunkčním opevněním. Je třeba si uvědomit, že se hospodářsky slabá Jugoslávie mohla jen těžko vydat cestou modernizace výzbroje armády, zejména budování moderního letectva a tankových vojsk. Budování pevnostního opevnění se tak zdálo mnohem realističtější i z těchto důvodů.

Rupnikova linie sice nebyla zdaleka tak mohutným valem jako například její francouzská příbuzná, ale i přesto značně vyčerpala Jugoslávkou pokladnu. Potřebné finanční prostředky byly vyčísleny na více než 2,5 miliardy dinárů, ale v porovnání s Maginotovou linií, jejíž konečná cena dosáhla závratných 5 miliard franků, šlo v podstatě o drobné. Metaxasova linie stála Řeky přes miliardu drachem a na československé opevnění byla v roce 1935 plánována částka blížící se ke dvěma miliardám korun. Skutečnou efektivitu vynaložených prostředků ukázal až průběh bojů za 2. světové války. Snad kromě ( nakrátko ) úspěšné obrany Řeků v bitvě na Metaxasově linii 6. – 9. dubna 1941, kdy generál Wilhelm Walther von List, který útok vedl, složil jejím obráncům poklonu, nebo úspěch Finů na Mannerheimově linii, kde uštědřili porážku Rusům v Zimní válce v roce 1939, nebyly zaznamenány významnější úspěchy na pevnostních liniích. Obecně bylo budování opevnění absolutně neefektivní a to hlavně kvůli své statičnosti, která přinášela neschopnost adekvátně reagovat na nový, rychlý a mobilní způsob vedení války.