Úvod

Tvrz Eben – Emael se nachází na levém břehu řeky Massy, zhruba 20 kilometrů severně od Lutychu na výrazném hřebeni, v místě napojení Albertova kanálu do řeky Massy. Kanál, který byl vystavěn v letech 1930 – 1939 pro zkrácení plavby na důležité trase Antverpy – Lutych, přetnul hřeben v jeho jižní třetině a vytvořil v něm 60 m hluboký a 80 m široký zářez. Nebylo tedy vhodnější místo pro novou tvrz než na jižní oddělené části hřebenu, protože 60 m téměř kolmá stěna dokonale chránila čelo tvrzového prostoru přivrácené k nepříteli. Hlavním taktickým úkolem této dělostřelecké tvrze vystavěné v letech 1932 – 1935 bylo zajištění celého lutyšského prostoru, zejména pak obrana nebo v nejhorším případě i zničení mostů přes řeku Massu, a to až v 10 km vzdáleném Lanakenu na sever od tvrze.

Podoba tvrze

Plocha s tvrzovými objekty tvoří pomyslný trojúhelník s celkovým obvodem přibližně 2,5 km a s vrcholem orientovaným na sever. Celou pravou odvěsnu tvoří zmíněný zářez Albertova kanálu. Levou pak zhruba do poloviny umělý vodní příkop a navazující suchý protitankový příkop, který je vybudován i v celé délce základny pomyslného trojúhelníku. Základna však netvoří přímou linii, ale než se dotkne Albertova kanálu, lomí se ve třech místech. Na popsaném obvodu bylo vybudováno celkem sedm objektů pro obranu přístupů do tvrzového prostoru. Jeden z těchto objektů B I představuje zároveň vchod. Po směru hodinových ručiček pak následuje v polovině levé odvěsny trojúhelníku dvojitá kaponiéra B II, od které probíhá směrem k vrcholu trojúhelníku vodní příkop napojený z Albertova kanálu.

( Mapka nám prozrazuje umístění jednotlivých objektů tvrze Eben – Emael )

V navazující pravé odvěsně byly ve stěně kanálu těsně u břehu vybudovány dva objekty, taktéž dvojité kaponiéry pojmenované Canal Nord a Canal Sud. V základně směrem ke vchodu B I jsou ve zlomech příkopu poslední tři objekty. Je to dvojitá kaponiéra B IV, jednostranná kaponiéra B V, kombinovaná s otočnou výsuvnou věží ( Coupule Sud ), a nakonec také jednostranná kaponiéra B VI. Hlavní výzbroj kaponiér tvořily zejména protitankové kanony L/50 ráže 60 mm a těžké kulomety Maxim vz. 1915.

Na ploše tvrze, která zabírá přibližně 0,5 km², jsou mimo jiné rozmístěny objekty s hlavními zbraněmi pevnosti. Jedná se především o čtyři dělostřelecké kasematy, každá je vyzbrojena třemi kanony GP ráže 75 mm s dostřelem až 11 km. Ty jsou umístěny ve střílnách pod betonem. Dvě kasematy, Visé 1 a 2, měly palebný vějíř orientovaný jižním směrem k městu Visé. Druhé dvě kasematy, Maastricht 1 a 2, měly svojí palbou působit severním směrem k Maastrichtu. Palbu kasemat měla dále podporovat otočná pancéřovaná věž s dvojicí automaticky nabíjených kanonů vz. 31 ráže 120 mm s dostřelem až 16 km zabudovaná v objektu Coupule de 120. Zbylou hlavní výzbroj tvořily dvě otočné a výsuvné pancéřové věže, každá s dvojicí 75 mm kanonů vz. 34 s dostřelem 10 km. První byla umístěna v již zmiňované Coupule Sud kombinované s kaponiérou B V, druhá v samostatném objektu Coupule Nord. Všechny výše uvedené pevnostní zbraně byly původními belgickými konstrukcemi. Jedinou výjimku představovaly kasematní minomety vz. 1932 ráže 81 mm ( 6 kusů ) zakoupené ve Francii. Ty byly vyvinuty pro objekty Maginotovy linie. Tyto minomety však nakonec nebyly na tvrzi Eben – Emael použity.

( Vchodový objekt tvrze označený B I, byl vyzbrojen kanonem ráže 60 mm a třemi těžkými kulomety )

Bezprostřední ochranu kasemat a věží proti pěchotnímu útoku měly zabezpečit poslední dva objekty. Byly jimi pěchotní sruby Mi – Nord a Mi – Sud, vystavěné také přímo na povrchu tvrze, který měly svojí palbou krýt. Na povrch dále v podobě železobetonové kopule vyúsťoval také komín. Naopak hlavní i záložní nasávání čerstvého vzduchu bylo zapuštěno ve zmíněné vysoké stěně nad Albertovým kanálem, tedy zcela nedostupné pro případnou destrukci nebo zamoření bojovými chemickými látkami. Na povrchu tvrze se nalézaly ještě tři klamné cíle, plechové napodobeniny věží pro 120 mm děla. Mimo hlavní prostor pevnosti ohraničený příkopem s kaponiérami leží poslední bojový objekt přímo náležející do sestavy tvrze Eben Emael. Je to pěchotní srub B O 1 s dělostřeleckým pozorovacím zvonem. Objekt byl vysunut přibližně 400 m před příkop na hranu zářezu Albertova kanálu tak, aby měl přímý výhled na zaústění kanálu do Massy a plavební komory v Lanaye.

Všechny výše zmíněné povrchové objekty jsou propojeny systémem podzemních chodeb a dalších prostor s technickým a týlovým zázemím pro posádku. V případě tvrze Eben – Emael se toto podzemí nachází dokonce ve dvou vzájemně propojených výškových úrovních. V hlubší části, přibližně 30 m pod povrchem, se nachází velitelství tvrze, strojovna se šesti agregáty na výrobu elektrické energie, kasárna pro až 1 200 mužů, ošetřovna s lůžkovou částí, kuchyně a hygienická zařízení. Přibližně 20 m pod povrchem je pod každým z dělostřeleckých objektů vyústění schodišťové a výtahové šachty k nim a muniční skladiště obsahující jenom pro hlavní zbraně ( kanony ráže 75 a 120 mm ) celkovou zásobu přesahující 21 000 dělostřeleckých nábojů. Souhrnná délka podzemní dosahuje 8 km. Počet objektů, zbraní, délka podzemí a počet posádky tak jednoznačně řadí Eben – Emael mezi nejmodernější belgické pevnostní stavby a zároveň i mezi největší pozemní pevnostní stavby na světě.

( Část podzemních chodeb tvrze, které dosahovalo délky 8 kilometrů )

Opevnění v boji

Tvrz Eben – Emael byla již před vypuknutím 2. světové války plně stavebně i výzbrojně dokončena a připravena splnit svojí úlohu. Snad jen počet posádky nebyl na tabulkové hodnotě 1 200 mužů. Nejvyšší hodnoty, necelých 1 000 mužů, dosáhl právě před zahájením německého útoku na západ v květnu 1940. Stejně jako belgičtí vojenští stratégové vyhodnotili oblast kolem Lutychu a zejména operační prostor tvrze Eben – Emael jako klíčový, tak i Němci byli stejného názoru při plánování svých útočných operací. Jelikož Eben – Emael kontroloval důležité mosty přes Albertův kanál a řeku Massu, spočíval německý plán ve vyřazení zbraní této tvrze ještě před samotným zahájením útoku pozemních jednotek. Poprvé v dějinách tak operace stála na vzdušném výsadku diverzního komanda.

Německý útok na západ začal 10. května 1940 v 5:00. Již o 10 minut později přistál na povrchu tvrze první německý kluzák ( DFS 230 ) a v rychlém sledu jej následovalo devět dalších. V jejich útrobách se nacházelo téměř 90 speciálně vycvičených ženistů pod velením poručíka Witziga, vyzbrojených ručními zbraněmi, granáty, plamenomety a především kumulativními náložemi o hmotnosti 12,5 kg a 50 kg. Ihned po přistání začali Němci podle stanoveného plánu likvidovat jeden povrchový objekt tvrze za druhým. Kumulativní nálože přikládali na pancéřové prvky objektů ( pozorovací zvony, střílny a věže ). Výbuchy způsobily uvnitř naprostou paniku a smrtelná zranění pozorovatelům a obsluhám zbraní. Během necelých 30 minut byly umlčeny nebo paralyzovány nejdůležitější objekty s dělostřeleckou výzbrojí ( kasematy Maastricht 1 a 2, Visé 1 a 2 a také tři otočné pancéřové věže ), ale i objekty pro obranu samotného povrchu tvrze ( Mi – Nord a Mi – Sud ).

( Dělostřelecká kasemata Maastricht 1 byla vyzbrojena třemi kanony GP ráže 75 mm )

Za takto tragickým průběhem rozhodujících prvních minut od započetí útoku, stojí naprosté selhání příprav tvrze do plně bojeschopného stavu, i když samozřejmě jistou úlohu sehrál i moment překvapení. Přestože ostrý poplach byl ve tvrzi vyhlášen již v 1:32, Belgičané dostatečně rychle a v nedostatečném počtu neobsadili všechna bojová stanoviště. Tak například pěchotní srub Mi – Sud zůstal do zahájení německého útoku zcela neobsazen a do objektu Mi – Nord se dostavila neúplná posádka, přičemž tyto dva objekty byly pro povrchovou obranu klíčové. Stanoviště protiletadlových kulometů na povrchu se začala obsazovat až v 4:00, dělostřelecké kasematy byly obsazeny pouze z poloviny, ve věžích se zpočátku nenacházely žádné obsluhy a následně byly obsazeny taktéž neúplně. U věže objektu Coupule Sud se navíc zjistilo, že chybí úderníky zbraní, které byly dodány až po 15 minutách. A v neposlední řadě ještě ve chvíli kdy se německé kluzáky začínaly snášet k povrchu, se velitel tvrze major Jottrand nacházel před vchodovým objektem a řídil likvidaci dřevěných ubikací.

Konečný pád tvrze Eben – Emael byl pak již jen otázkou času. Obránci se stáhli do podzemí a činili již jen ojedinělé pokusy o aktivaci povrchových objektů, které však byly ještě téhož dne eliminovány odpálením náloží v přístupových šachtách. Aktivní tak zůstaly jen kaponiéry pro obranu příkopu, znemožňující malému počtu německých výsadkářů další činnost. V časných ranních hodinách 11. května 1940 dosáhly povrchu tvrze první německé posily a následně tvrz krátce před polednem kapitulovala. Eben – Emael se tak stala neslavným symbolem pevnostního boje a dnes je přístupná jako muzeum a památník padlým obráncům.