Na úvod

Československo bylo v polovině 30. let nuceno řešit životně důležitou otázku obrany republiky. Politická a později vojenská situace v Evropě se tehdy vyvíjela pro naši vlast velmi nepříznivě a to především vinou politických a hospodářských poměrů v sousedním Německu. Do tohoto období se také datuje počátek výraznějších národnostních problémů, které byly později Německem programově zneužity a v osudných událostech roku 1938 sehrály rozhodující roli. Po dlouhých a složitých jednáních a doporučeních spojenecké Francie rozhodla naše vláda a vojenští představitelé řešit obranu republiky proti vnějšímu nepříteli pomocí rozsáhlého systému pohraničních železobetonových opevnění. Při pohledu na celkovou tehdejší situaci naší země nám nezbývá než konstatovat, že šlo o jediné možné a také správné řešení.

Přední odborníci hlavního štábu pečlivě zpracovali při úvahách o konečné podobě ochrany republiky rozbor, který jasně a zcela přesvědčivě ukazoval, že Československo nebude nikdy schopno postavit potřebný počet divizí. Tento problém však mohlo odstranit a také později řešilo předem vybudované stálé opevnění. To totiž donutí bojovat útočníka tam, kde je to pro něj nejméně výhodné, kde nemůže využít svojí početní převahu, ani převahu v útočných prostředcích. Tanky ani letadla totiž zdaleka nejsou v boji o pevnostní pásma rozhodujícím faktorem. Opevnění mělo chránit důležitá hospodářská a správní centra a komunikace, mělo umožnit hladký průběh mobilizace a obranné manévry armády. Jeho nejdůležitějším úkolem bylo zajištění dostatku času spojencům k zahájení společných útočných operací proti našemu společnému nepříteli. Důležitým faktorem, hovořícím ve prospěch opevnění byla skutečnost, že v maximální možné míře chránilo a uchovávalo lidské síly pro konečné střetnutí.

( Jeden z objektů Haničky )

Vzhledem k velké délce hranic, strategicky nevýhodnému problému tvaru republiky, velké finanční a materiální náročnosti, nebylo možné budovat souvislé linie těžkého opevnění podél celé hranice. Nejrozšířenějším prvkem našeho pevnostního systému se měly stát lehké objekty vz. 36 a hlavně pak lehké objekty vz. 37. Těch mělo být po skončení opevňovacích prací ve druhé polovině 40. let postaveno více než 16 000. Československá těžká opevnění byla budována především v oblastech nejvíce ohrožených předpokládanou německou agresí. Jednalo se zejména o prostor severní hranice republiky mezi Bohumínem a Žacléřem u Trutnova, později o oblast jižní Moravy. Linie pěchotních srubů na severní hranici měla být na nejdůležitějších místech obrany vyztužena zvlášť odolnými body odporu tzv. dělostřeleckými tvrzemi, které lze považovat za pilíře pevnostního systému.

Dělostřeleckou tvrz v našem pojetí představuje seskupení několika pěchotních srubů, jednoho nebo dvou dělostřeleckých srubů pro třídělovou kasematní baterii, vchodového srubu, jakož i srubů pro dělovou otočnou výsuvnou věž a minometnou otočnou věž, tvořící stavebně, takticky, palebně i organizačně jeden celek. Všechny tyto objekty tvrze jsou navzájem propojeny soustavou podzemních chodeb. Mimo ně se v podzemí nacházely prostory, které obsahovaly vše důležité pro dlouhodobý obranný boj posádky. Celý komplex srubů byl na povrchu obklopen systémem protitankových a protipěchotních překážek. Díky tomuto uspořádání byla tvrz do značné míry soběstačným celkem, schopným klást dlouhodobý odpor bez ohledu na okolní bojovou situaci. Byla pilířem obrany i v případě svého obklíčení. Významu tvrzí odpovídala i odolnost objektů do nich začleněných, které byly vždy budovány v nejvyšší třídě odolnosti, schopné odolat všem zbraním, které tehdy mohl nepřítel v boji proti nim použít. Tvrze měly poskytovat palebnou podporu v celém okolním opevněném pásmu. Existence tvrzí v linii opevnění ve značné míře zvyšovala jeho bojovou hodnotu. Přednosti těchto neobyčejných komplexů vyvažovaly obrovské náklady na jejich výstavbu a výstroj.

( Pěchotní srub Lom )

Takových tvrzí mělo být na severní hranici vybudováno celkem 15. Jen pět z nich bylo v září 1938 stavebně prakticky dokončeno, mezi ně patří také tvrz Hanička. Haničku, jak již bylo řečeno, se podařilo stavebně dokončit. Ukončení stavby však ještě zdaleka neznamenalo celkové dokončení a plnou bojeschopnost tvrze. Vnitřní výbava, řada zařízení a především těžká pevnostní výzbroj v září roku 1938 ještě chyběly. Ačkoli byla tedy tvrz velmi odolným bodem obrany na nejvíce ohrožené severní hranici, své poslání ještě zdaleka nemohla splnit. Tento fakt však nemění nic na skutečnosti, že se podařilo stavebně dokončit impozantní obranné dílo, že veškeré práce byly provedeny s pozoruhodnou pečlivostí, že organizace výstavby může i dnes být pro nás vzorem a především i z dnešního hlediska bylo vše postaveno za neuvěřitelně krátký čas.

Nedokončenost tvrze Hanička byla sice vážným nedostatkem, ale v obraně daného prostoru nikoli rozhodující. Musíme si uvědomit, že největší tíhu boje nesly již dokončené pěchotní sruby a především lehké objekty. Těch byly v okruhu plánované působnosti tvrze Hanička desítky. Ve své době představovaly pro tehdejší německou armádu velké nebezpečí. Na straně útočníka chyběly jakékoli zkušenosti z bojů o opevnění, na straně naší byla skutečně odhodlaná a plně zmobilizovaná armáda. O to bolestnější a potupnější byl pro připravené jednotky, důstojníky i mužstvo odchod z těchto dobře vybudovaných obranných postavení. Odcházeli z donucení, bez jediného výstřelu a bezbranně přihlíželi, jak jejich zemi zaplavuje nepřítel.

Dělostřelecká tvrz Hanička

Popis tvrze

Dělostřelecká tvrz Hanička patří mezi pět tvrzí československého pevnostního systému, které se podařilo do září roku 1938 stavebně dokončit. Byla vybudována jižně od kóty 985 Anenský vrch (dříve Ernestinenberg – kóta 994 m), v nesnadno přístupném a hustě zalesněném terénu, asi 6 km severovýchodně od Rokytnice v Orlických horách. Tvrz Hanička zahrnuje ve své sestavě šest těžkých objektů. Jsou to pěchotní sruby R – S76, R – S77, R – S80, objekt pro výsuvnou otočnou dělovou věž R – S78, dělostřelecký srub R – S79 a vchodový srub R – S79a.

Podzemní prostory a spojovací chodby tvrze jsou umístěny dostatečně hluboko pod úrovní terénu, aby byly bezpečny proti jakémukoliv zásahu zvenčí. Nejvyšší nadloží skalního masivu je nad prostorem kasáren 30 až 35 m, u hlavního muničního skladu ( M1) dosahuje skalní nadloží výšky 18 až 20 m. Bojové objekty jsou s podzemním systémem spojeny hlubokými výtahovými šachtami a schodišti, která jsou například na srubu R – S77 vysoká 30 m, na R – S79a 16 metrů. Stěny a stropy bojových objektů ohrožené nepřátelskou palbou tvoří konstrukce z velmi odolného železobetonu o tloušťce 3,5 metru.

 

Jednotlivé objekty tvrze Hanička

R – S76 „Lom“

Srub byl vybetonován ve dnech 14. až 19. 9 1937, kubatura jeho stěn a stropu představuje 2 274m krychlových betonu. Náklad na stavbu bez materiálu ( ten vždy dodávala Vojenská správa ) dosáhl částky 945 428,59 Kč.

Oboustranný pravokřídlý pěchotní srub, vyzbrojený vpravo dvěma těžkými kulomety vz. 37 pod betonem. Vlevo byl instalován stejný typ a počet kulometů, ovšem jako dvojče v pancéřované kopuli. K bezprostřední obraně srubu, k řízení paleb zbraní objektu a pozorování sloužil pancéřový zvon pro lehký kulomet vz. 26. Vzhledem k výhodnému umístění srubu v terénu byl na objekt osazen také dělostřelecký pozorovací zvon, zajištující pozorování směrem na Zemskou bránu. Stěna kasematy s hlavní výzbrojí a nejbližší okolí byla kryta lehkým kulometem vz. 26 ve střílně pod betonem, přístupu ke střílnám bránil 310 cm hluboký diamantový příkop. Do něho ústil z dolního patra srubu nouzový východ o světlosti 90 X 100 cm, sloužící především strážím a ženistům pro výstup do terénu. Dále do diamantového příkopu vyúsťoval granátový skluz a dva odvody pro vystřílené nábojnice těžkých kulometů z kasemat.

( R – S76 Lom )

Horní patro tohoto objektu obsahovalo především střeleckou místnost, skladiště kulometné munice, stanoviště velitele objektu, kancelář a ubikaci dělostřeleckých pozorovatelů, místnost pro telefonistu, nádrže na vodu a vstupy do obou pancéřových zvonů a kopule. Vstup do šachty, která napojovala objekt na podzemní spojovací chodbu pomocí 126 schodů a také na dolní patro, odděloval přechodový úsek SAS. Na úrovni horního patra se v šachtě nacházela strojovna výtahu typu II o nosnosti 400 kg. V dolním patře srubu byla pod střeleckou místností filtrovna, dále ubikace mužstva a poddůstojníka, sklad kulometné munice, proviantu, místnost pro radiostanici, WC a malá umývárna.

R – S77 „Pozorovatelna“

Tento objekt byl prvním postaveným srubem tvrze Hanička, byl vybetonován ve dnech 23. až 28. 8. 1937, kubatura uloženého betonu představuje 2 173 m krychlových. Náklad na stavbu bez materiálu dosáhl částky 743 344,91 Kč.

Je to oboustranný levokřídlý pěchotní srub, vyzbrojený vlevo dvěma těžkými kulomety vz. 37 pod betonem, vpravo měl stejný počet kulometů v provedení dvojče v pancéřované kupoli. K bezprostřední obraně srubu, k řízení paleb výzbroje objektu a pozorování sloužil pancéřový zvon pro lehký kulomet vz. 26. Vzhledem k nutnosti zajistit pozorování směrem do předpolí tvrze byl na objekt osazen také dělostřelecký pozorovací zvon. Stěna kasematy s hlavní výzbrojí a nejbližší okolí byla kryta lehkým kulometem vz. 26 ve střílně pod betonem, přístupu ke střílnám opět bránil 310 cm hluboký diamantový příkop. Do něj ústí granátový skluz, odvody vystřílených nábojnic těžkých kulometů z kasemat a stejně jako u ostatních objektů tvrze také zde je zajištěno pozorování hluchých prostor pomocí stěnového periskopu.

( R – S77 Pozorovatelna )

Horní patro srubu obsahovalo střeleckou místnost, stanoviště velitele objektu, ubikaci a kancelář dělostřeleckých pozorovatelů, místnost pro telefonistu, nádrž na vodu, vstupy do obou zvonů a kupole. Od šachty bylo opět horní patro odděleno přechodovým úsekem SAS. Do podzemní spojovací chodby vede 172 schodů. Strojovna výtahu typu II byla řešena stejně jako u R – S76. V dolním patře srubu byla filtrovna, ubikace, místnost pro radiostanici, sklad kulometné munice, proviantu, WC, malá umývárna a výklenek pro vařič na ohřev stravy.

R – S80 „Potůček“

Byl vybetonován ve dnech 21. 10. až 29. 10. 1937, kubatura uloženého betonu představuje 1 997 m krychlových. Náklad na stavbu bez materiálu dosáhl celkové částky 701 500,33 Kč.

Jedná se o oboustranný dvoukřídlý pěchotní srub, vyzbrojený v levé i pravé střelecké místnosti dvěma těžkými kulomety vz. 37 pod betonem. Další výzbrojí objektu byly čtyři lehké kulomety vz. 26. Dva byly instalovány v pancéřových zvonech ve stropě objektu, dva pod betonem chránily střílny hlavních kasemat spolu s diamantovými příkopy a granátovými skluzy. Do každého příkopu ústily dva odvody pro vystřílené nábojnice těžkých kulometů pod betonem, do levého vyúsťoval z dolního patra také nouzový východ o rozměru 90 X 100 cm. Stejně jako u R – S76 jej uzavíraly pancéřové dveře a mříž chráněná vchodovou střílnou. Horní patro srubu R – S80 obsahovalo střelecké místnosti, sklad kulometné munice, stanoviště velitele objektu, místnost telefonisty. Byly zde také vstupy do obou pancéřových zvonů, nádrže na vodu a výklenek pro vařič. Od schodišťové šachty s výtahem bylo horní patro srubu odděleno přechodovým prostorem SAS. V horní části šachty, stejně jako u obou předchozích srubů tvrze, se nacházela strojovna výtahu typu II o nosnosti 400 kg, do podzemní spojovací chodby bylo možno sestoupit po schodišti.

( Celkový pohled na R – S80 Potůček )

Dolní patro srubu obsahovalo filtrovnu, ubikaci mužstva, ubikaci poddůstojníka, sklad munice, WC a umývárnu.

R – S78 „Na Pasece“

Objekt byl vybetonován na tvrzi Hanička jako poslední ve dnech 7. až 14. 6. 1938. Stěny a strop pojaly 2 940 m krychlových betonové směsi. Náklad na stavbu bez materiálu dosáhl částky 1 156 277,94 Kč.

Objekt pro výsuvnou otočnou dělovou věž byl charakteristický rozměrnou šachtou, procházející stropní deskou a dvěma patry až do základů srubu.  V šachtě měla být osazena zbraň Y/RO, to je dvojče houfnic ráže 100 mm v pancéřové otočné výsuvné věži. Ústí šachty má průměr 7,05 m, v místě zúžení 4,40 m, ve spodní části 5 m. Hloubka šachty je 11,4 m. Ve stropě objektu byla osazena kupole pro těžký kulomet vz. 37, zajištující náhorní rovinku v předpolí věže a krytí obvodové překážky. K bezprostřední ochraně okolí objektu sloužil lehký kulomet vz. 26 v pancéřovém zvonu, který zajišťoval též pozorování okolí. Vzhledem k tomu, že srub vystupuje nad úroveň terénu jen svým stropem, bylo nasávání pro filtrovnu a výdech zplodin řešeno dvěma malými větracími zvony. Objekt měl mít po dokončení ( osazení pancéřových částí věže ) celkem čtyři patra. Horním patrem mělo být vlastní střelecké stanoviště v pancéřové věži. Železobetonový objekt obsahuje mezipatro a dolní patro, pod kterým se nachází ještě speciální komora pro vystřílené nábojnice.

( Pancéřový zvon pro těžký kulomet na objektu R – S78 Na Pasece )

Mezipatro objektu R – S78, což je nejvýše položené patro stávajícího objektu, obsahovalo vlevo od výtahové šachty se schodištěm ( připravené pro výtah typu III o nosnosti 2 500 kg ) vstup do vlastní šachty pro otočnou věž. Z kruhové šachty vystupují do tří stran výklenky, levý byl bojovým stanovištěm velitele dělové věže, čelní a pravý výklenek měl obsahovat munici. Stejné výklenky jsou i o patro níž, ty však měly obsahovat čtyři nádrže na vodu, střeleckou místnost kopule, vstup do pancéřového zvonu a především pohotovostní skladiště střeliva M3. Vedle výtahové šachty bylo místo pro uložení dvou záložních hlavní pro houfnice.

V dolním patře, vlevo od výtahové šachty, je vstup do šachty pro otočnou věž, naproti filtrovna a vpravo od ní ubikace hotovostní obsluhy, stanoviště velitele objektu, WC, umývárna a sklad proviantu. Pod dolním patrem se nalézá komora, která je dnem šachty pro dělovou věž spojena ocelovou rourou, kterou by do komory sklouzávaly vystřílené nábojnice. Jedovaté zplodiny z nábojnic byly odtud odsávány a odvedeny mimo srub. Komora byla od schodiště a stanice nákladního výtahu oddělena vzduchotěsnými ocelovými dveřmi o tloušťce 10 mm. Z podzemní spojovací chodby vede do mezipatra 179 schodů.

R – S79 „Na Mýtině“

Jde o vůbec největší postavený objekt čs. opevnění.  Byl betonován na dvakrát ve dnech 5. až 9. 10. a 15. až 22. 11. 1937. Kubatura jeho stěn a stropu představuje úctyhodných 5 598 m krychlových betonu. Náklad na stavbu bez materiálu dosáhl částky 1 884 445,73 Kč.

Jedná se o pravostranný dělostřelecký srub ( s orientací paleb na východ ), jehož hlavní výzbroj měla tvořit baterie tří 10 cm houfnic vz. 38. Další výzbroj představovaly čtyři lehké kulomety vz. 26, dva instalované v pancéřových zvonech osazených ve stropě objektu, dva ve střílnách pod betonem. Ty zajišťovaly svojí palbou prostor diamantového příkopu, prostranství před střílnami a přilehlou překážku. Do diamantového příkopu ústí čtyři granátové skluzy, pozorování hluchých prostor zajišťovaly čtyři stěnové periskopy. Z dolního patra objektu vyúsťuje také nouzový východ, řešený tentokrát ( oproti srubům pěchotním ) na výšku muže. Zabezpečen je obdobně jako na pěchotních srubech, pancéřové dveře byly však tentokrát dvoje.

( Pancéřový zvon na objektu R – S79 Na Mýtině )

Horní patro objektu obsahovalo především tři postavení děl, dvě stanoviště lehkých kulometů, vstupy do obou pancéřových zvonů horní stanici a dvou nákladních výtahů typu IV každý o nosnosti 2 500 kg. Vedle horní stanice výtahů vyúsťuje také schodiště pro pěší. V pěchotní části objektu byly kromě již jednoho ze zmíněných stanovišť pro lehký kulomet také prostor pro nádrže na pitnou vodu a v podlaze se nacházely dva ženijní průlezy do dolního patra srubu. Vzdálenější z nich ústí do ubikace pro dva poddůstojníky a dva muže, kteří tvořili posádku pěchotní části objektu. Mezi pěchotní a dělostřeleckou částí je dilatační spára, neboť jak již bylo řečeno, srub byl vzhledem ke své velikosti betonován nadvakrát.

Dolní patro objektu z velké části zabírají tři vzduchotěsné kobky situované pod stanovištěm děl, do kterých měly při boji odpadávat vystřílené nábojnice. Dále zde nalezneme filtrovnu objektu, stanoviště velitele, ubikaci osmi mužů hotovostní obsluhy a východ do diamantového příkopu. Také zde je stanice obou nákladních výtahů a vstup na schodiště. Z podzemí vede na horní patro 191 schodů.

R – S79a „U Silnice“

Tento objekt byl vybetonován ve dnech 25. 4 až 4. 5. 1938, jeho kubatura představuje 4 300 m krychlových betonu. Náklad na stavbu bez materiálu dosáhl částky 1 562 991,09 Kč.

Vchodový srub sloužil k zásobování tvrze. Byl to současně i hlavní vchod pro posádku pevnosti. Projektanti jej umístili dostatečně daleko za bojovou linii v odvráceném svahu. Poměrně mírně svažitý terén sice nebyl pro stavbu zdaleka ideální, ale přesto se vchod podařilo dobře ukrýt před nepřátelským pozorováním a ostřelováním. Nepředpokládalo se významnější zapojení objektu do boje, proto k jeho obraně sloužily pouze tři lehké kulomety vz. 26 a jeden těžký kulomet vz. 37. Po jednom lehkém kulometu bylo v každém ze dvou pancéřových zvonů osazených ve stropu objektu. Oba dva zvony umožňovaly pozorování okolí periskopy a především kruhovou obranu vchodového objektu. Třetí lehký kulomet byl umístěn v levé střelecké místnosti ( kasematě ). Těžký kulomet měl z pravé kasematy postřelovat příjezdovou komunikaci. Před stěnou se střílnou pro těžký kulomet se nachází diamantový příkop, do kterého ústí granátový skluz a odvod pro vystřílené nábojnice. Pro pozorování hluchých prostorů zde byl instalován stěnový periskop.

( Českoslovenští vojáci opouští, se sklopenou hlavou „své opevnění“, vchodový objekt R – S79a )

Vlastní vchod je rozdělen na vjezd pro nákladní auta a vchod pro pěší. Vchod pro pěší uzavíraly mřížové dveře z ocelových prutů. Proti nim je ve stěně střílna, umožňující vedení palby a tím i krytí prostoru před vchodem. Chodba se lomí vpravo a vzápětí následuje zlomení chodby doleva. Lomený úsek chodby uzavíraly dvoje ocelové silnostěnné dveře se střílnou. Oboje dveře byly plynotěsné a prostor mezi nimi vytvářel přechodovou komoru, v plánech ŘOP označovanou SAS. Dveře měly rozměr 80 X 190 cm, první byly 30 a druhé 15 mm tlusté. První měly odolat účinkům všech tehdejších ručních zbraní. Proti účinkům nálože, která by mohla dveře vmáčknout do nitra chodbičky, byly jištěny masivní záporou. Zápora ve volném stavu visela na kloubu, který byl ukotven do výklenku stěny. V případě potřeby se zaklesla svým volným koncem do zadní části dveří, kde se zajistila. Ještě před prvními ocelovými dveřmi se nacházel velký otvor, jímž se nasával vzduch pro centrální filtrovnu tvrze v podzemí.

Vjezd o rozměru 3,5 X 3,25 m uzavírala čtyřkřídlá mřížová vrata o hmotnosti více než 1 t, tvořená silnostěnnými trubkami. Za nimi měla následovat pancéřová vrata, výsuvná z dolního patra objektu. Konstrukce těchto výsuvných vrat byla následující: nosnou část tvořil ocelový plech o tloušťce 20 mm, vyztužený válcovanými profily. Vlastní pancéřovou ochranu zajišťovalo devět cementovaných a kalených desek tloušťky 50 mm, uchycených na vrata z vnější strany. Dvě krajní pancéřové desky v prostřední řadě byly opatřeny střílnou. Hmotnost vrat byla vyvážena protizávažími ( 6 t ) tak, že se po uvolnění samočinně během 15 sekund uzavřela. Poté je bylo možno v horní poloze zajistit a pákovými mechanismy přitlačit na těsnění, takže se tento uzávěr stal i plynotěsným. Vrata byla schopna čelit přímému ostřelování projektily do ráže 47 mm, střepinám ze střel velkých ráží a leteckých bomb. Chodba za těmito vraty zatáčí o 45 ° doprava, aby se zamezilo postřelování vnitřku objektu při případném vyřazení uzávěrů. Za ohybem následovala druhá ocelová vrata o tloušťce 40 mm, tentokrát dvoudílná, posuvná do stran. Ta byla stejně jako prvá v plynotěsném provedení. V každém křídle byla střílna, celková hmotnost vrat byla asi 4 t. Prostor mezi prvními a druhými vraty sloužil jako tlaková předsíň – SAS. Za druhými vraty se nachází 11 m dlouhé překladiště. Délka překladiště byla úměrná množství spotřeby válečného materiálu. Zde se materiál překládal z automobilů na plošiny výtahů, kterými se svážel do podzemního překladiště.

( Vchodový srub R – S79a U Silnice, v roce 1938 před dokončením )

Vchodový srub dále obsahoval v horním patře kromě uvedených střeleckých místností místo pro hotovost, stanoviště velitele objektu, v patře dolním potom dvě ubikace, vlastní filtrovnu, umývárnu, WC, sklad munice, dvě místnosti pro rádiové stanice, sklad nářadí a místnost s mechanismem ovládání výsuvných vrat. Manipulaci s materiálem mezi horním a dolním patrem objektu by v nouzi zajišťoval ruční výtah typu 5. Schodiště do levé kasematy nahrazovalo průlez ženijního výtahu. Z horního patra objektu R – S79a lze sestoupit do podzemních prostor po 98 schodech.

Podzemní tvrze ( popsán stav v roce 1938 )

V podzemí tvrze probíhaly práce prakticky od zahájení výstavby až do září roku 1938. Celkové náklady na jeho zřízení dosáhly částky 13 461 414,08 Kč.

Vstup z vchodového objektu do podzemí je v případě tvrze Hanička řešen šachtou, vybavenou dvěma nákladními výtahy typu Iva o nosnosti 2 500 kg každý a schodištěm, které překonávají výškový rozdíl téměř 17 m směrem do podzemí. Toto řešení bylo nejméně výhodné, avšak v případě Haničky jediné možné, vzhledem ke konfiguraci terénu. Vhodnější napojení z hlediska dopravy materiálu bylo pomocí svážnice ( např. tvrz Bouda ), ideální řešení by představovala rovná chodba ( např. tvrz Smolkov ). U spodní stanice nákladních výtahů se nachází 19 metrů dlouhé překladiště, kde byl materiál nakládán na vozíky 60 cm úzkorozchodné dráhy, které jej rozvážely do podzemních skladišť.

Vlevo z překladiště vybíhá odvodňovací štola. Je to 160 cm vysoká a 80 cm široká chodba o délce 144 metrů, pod jejíž podlahou je vedeno kanalizační potrubí, odvádějící vodu z podzemí tvrze. Je zakončena sifonem, dále pokračuje jen kameninovým potrubím. Těsně před koncem odvodňovací štoly odbočuje vlevo vstup do spodní kabelové komory. Vlevo od vyústění schodiště do překladiště se přes chodbu nacházely dvě místnosti, dopravní kancelář a větší byla určena pro dopravní sklad. Vedle spodní stanice výtahů se nachází výtahová strojovna. Hlavní chodba vyhýbající z překladiště vpravo měla být po dvou a půl metrech uzavřena ocelovými plynotěsnými vraty o tloušťce 30 mm a rozměru 150 X 200 cm. Část chodby by byla přehrazena betonovou zdí se střílnou, která umožňovala postřelování chodby směrem k vyústění schodiště a dolní stanici výtahů. V místě tohoto uzávěru se dvoukolejná trat v malém úseku změnila na jednokolejnou a vzápětí se opět rozdvojovala. Asi tři metry za uzávěrem vybíhají kolmo z hlavní chodby první velké sály, určené pro technické zázemí tvrze.

( Podzemí tvrze s 60 cm úzkorozchodnou dráhou )

Vlevo to je 15 m dlouhý a 4 m široký sál hlavní tvrzové filtrovny. Takovéto situování filtrovny ( kolmo na hlavní chodbu ) bylo navrženo jen dvakrát, kromě Haničky také na rozestavěné tvrzi Orel. V tomto sále měla být umístěna baterie protidýmových a protiplynových filtrů, které by se v případě potřeby zapojily do systému potrubí, přivádějícího ze vzduchového srubu vzduch na větrání podzemní tvrze. Pokud byly v činnosti dieselagregáty ve tvrzové strojovně, mohl být přiváděný vzduch ohříván teplem z jejich chladícího zařízení. Ohřátý by pak napomáhal k temperování některých prostor v podzemí tvrze. Mírný přetlak uvnitř celé tvrze zabraňoval vniknutí otravných plynů zvenčí. Posádka byla tedy zabezpečena proti plynovému útoku i bez použití plynových masek.

V levé stěně filtrovny, tři metry za vstupem a 2,4 m vysoko nad podlahou se nalézal vstup do minové kobky. Je to úzká, téměř 20 metrů dlouhá a několikrát lomená chodbička, vedoucí 10 m souběžně ve vzdálenosti 3 m s hlavní chodbou směrem zpět k překladišti, pak nad jeho klenbou směrem nad strojovnou výtahu. Krátké úseky této kobky byly opatřeny hradidly, ve sklípcích za hradidly měly být připraveny nálože trhavin. V případě, že by se nepřítel snažil proniknout po obsazení vchodového srubu do podzemí, bylo možno odpálením připravených náloží zavalit v těchto místech hlavní chodbu. V tom případě mohla posádka používat některý z dalších nouzových východů. Odstřelem hlavní chodby by se přerušilo hlavní nasávání vzduchu, odvod zkaženého a výfuk od strojovny.

( Schody do podzemí tvrze )

Naproti sálu filtrovny vybíhá vpravo kolmo k hlavní chodbě sál o stejné šířce, dlouhý 25 metrů. Další, tentokrát 30 metrů dlouhý sál, následuje na stejné straně hlavní chodby. Oba jsou navzájem spojeny dvěma chodbičkami, jež měly být původně přehrazeny dveřmi zvláštní ohnivzdorné konstrukce s 10 cm výplní betonu. V prvním sále se nacházela strojovna se 3 vznětovými motory, pohánějícími generátory na výrobu elektrické energie ( 3 X 130 kW ). Zde měly být též hlavní rozvaděče, pomocný motor pro nouzové osvětlení strojovny a pohon kompresoru pro plnění tlakových lahví, sloužících ke startování hlavních agregátů a tlakování brzdovratného zařízení děl. Na konci sálu byla plánována ústřední dílna a skladiště součástek. V přední části strojovny byla pod podlahou komora, sloužící jako tlumič výfuků motorů. Výfuk od agregátů ve strojovně ústí na stropě vchodového srubu ve ventilačním zvonu. Ve druhém sále měly být instalovány nádrže na pohonné hmoty, oleje a chladící vodu, pod podlahou se nachází betonová cisterna na vodu o obsahu 5 m krychlových, která měla sloužit jako rezerva k chlazení motorů. Vyráběný elektrický proud měl být využíván k pohonu elektrických zařízení v pevnosti a k osvětlení. Tvrz měla být v době míru napájena z veřejné elektrické sítě, poblíž vchodového srubu měl být postaven transformátor. Agregáty by se spouštěly v okamžiku přerušení dodávky z vnější sítě. Pro nouzové osvětlení byly připraveny petrolejové lampy. Naproti druhému sálu ( skladu PHM ) se nacházely dvě malé mísnustky, situované po levé straně hlavní chodby. Šlo o ubikace rotmistra a jednoho poddůstojníka a ubikaci tří mužů z obsluhy strojovny a filtrovny.

Vzápětí hlavní chodba zvětšuje svůj profil z 3,5 m výšky a 2,5 m šířky na 4,15 m výšky a 3,7 m šířky a vytváří 44 metrů dlouhé překladiště před hlavními muničními sklady ( M1 ). Sklady vybíhají vlevo z překladiště. Zatímco všechny sály tvrze mají výšku i šířku 4 m, první dva ze tří sálů muničních skladů, sloužící k uložení poloviny celkové dotace dělostřeleckých granátů pro dvojče houfnic v otočné výsuvné věži a baterii houfnic v dělostřeleckém srubu, jsou široké 5,2 m, stejně jako sály M2. Délka těchto sálů je téměř 40 metrů. Třetí, 16,5 m dlouhý sál, byl skladištěm pěchotního střeliva. Manipulaci s municí měla usnadnit vykládací rampa. Sály byly od překladiště odděleny cihlovými příčkami. Vlastní vstup do skladišť s dělostřeleckou municí měly vzadu uzavírat vzduchotěsné ocelové dveře o tloušťce 10 mm a rozměru 150 X 200 cm. Stejně dimenzované dveře uzavíraly i skladiště pěchotní munice, avšak mělo se jednat o dveře posuvné bez těsnění.

( Hlavní spojovací chodba )

Před sklady se na opačné straně hlavní chodby nachází čtyři prostory. První výklenek naproti skladišti sloužil k uložení materiálu. Druhý prostor měl dvakrát lomený vstup s ocelovými dveřmi o tloušťce 10 mm a sloužil jako laborační místnost dělostřelectva. Třetí byla nejmenší a sloužila jako laborační místnost pěchoty. Do čtvrté místnosti, kde byly uloženy ruční granáty, se vchází 6 m dlouhou chodbou, uzavřenou opět ocelovými dveřmi o tloušťce 10 mm. V prostoru překladiště byla z důvodu snadnější manipulace dráha dvoukolejná. Za překladištěm pokračuje jen jedna kolej. Hlavní chodba, vybíhající z prostoru překladiště zmenšuje svůj profil na 2,75 m výšky a 1,5 m šířky.

Pět metrů za překladištěm vlevo od hlavní chodby se nachází místnůstka s dvakrát pravoúhle lomeným vstupem, která sloužila k uložení osvětlovacích raket. Zvláštní konstrukci vstupu si vyžádalo jejich bezpečné skladování. Vstup uzavíraly dveře stejného typu jako u skladu ručních granátů. Hlavní chodba pak pokračuje dál v přímém směru a po 190 m narazíme na první kasárenský sál. Cestou si můžeme povšimnout tří výklenků po levé straně chodby, které sloužily jako místo pro vyhnutí pěších v případě, že se chodbou pohybovaly ručně tlačené vozíky úzkorozchodné dráhy. V tomto úseku chodby mineme po pravé straně dvě spodní kabelové komory. Kobky jsou dvě ( třetí na konci odvodňovací štoly ) z toho důvodu, že bylo předpokládáno těžké ostřelování povrchu tvrze, kam byl telefonní kabel vyveden. Ze dvou horních kabelových komor je kabel sveden do třetí kabelové komory ležící nedaleko na povrchu tvrze. Z ní pokračuje v hloubce tří metrů kabelové vedení směrem do první příčky telefonní sítě.

( Dělostřelecký srub Na Mýtině tvrze Hanička )

Kasárenských sálů je pět a tvoří vlastní centrum tvrze. Sály spojuje nejen hlavní chodba, ale i druhá propojovací chodba, která všechny protíná zhruba v první třetině délky. První sál je nejdelší ( téměř 46 m ). Obsahoval směrem od hlavní chodby tyto prostory: telefonní ústřednu, hovornu, přepojovnu, místnost zemní telegrafie, následovalo 13 místností sloužících jako kanceláře a ubikace důstojníků tvrze, výkonného rotmistra a písaře. Na konci sálu jsou čtyři kabiny WC a umývárna. Během boje by bylo veleno tvrzi právě z tohoto sálu. Ve druhém sále byly u hlavní chodby tři ubikace pro poddůstojníky, rotmistry a důstojníky, pak umývárna. Za propojovací chodbou byla opět umývárna, dále ubikace důstojníků, ubikace poddůstojníků a dvě velké ubikace mužstva. Třetí sál směrem od hlavní chodby obsahoval tyto místnosti: ubikaci mužstva, umývárnu, za propojovací chodbou opět následovala umývárna, dále ubikace poddůstojníků, velká ubikace pro hotovost a další velká ubikace, tentokrát pro mužstvo.

Čtvrtý sál směrem od hlavní chodby obsahoval proviantní sklad, malý příruční sklad, umývárnu, za propojovací chodbou opět následovala umývárna, dále oděvní sklad, velká ubikace pro hotovost, další velká ubikace byla určena pro mužstvo. Pátý sál byl směrem od hlavní chodby rozdělen na sklad uhlí (na jeho stropu mělo být namontováno soustrojí ventilace), dále následovala kuchyně (měla být velmi moderně vybavena – např. boilerem, parovarnými kotli, sklopnými kotlíky, elektrickou pečící dvoutrojbou, elektrickým vařičem, výlevkou, manipulačními stoly, ohřívací lavicí s kotlíky atd. a za propojovací chodbou záchody ( 12 kabin ) s pisoáry, šatna a sprchy ( pro 10 mužů najednou ). V zadní části sálu, do které bylo možno vstoupit jen průchodem napojeným na odbočku k R – S80, se nachází mísnustka pro zaplynované oděvy, čekárna, WC a sprcha, obvaziště, ošetřovna a sklad zdravotního materiálu. Naproti pátému sálu přes hlavní chodbu je situován výklenek, kde měla být umístěna kotelna.

( Podzemní hlavní chodba v objektu R – S79a U Silnice )

Propojovací chodba kasárenských sálů byla mezi kuchyní a odbočkou na srubu R – S80 rozšířena a v tomto místě se nacházel umývací žlab s teplou vodou. Za odbočkou chodba pokračovala ještě 5 metrů a ústila do místnosti pro tvrzovou  vodárnu. Pod podlahou této místnosti se nacházela cisterna na vodu o obsahu 20 m krychlových. Zde měla být umístěna tři čerpadla, která odsud rozváděla vodu do nádrží v jednotlivých objektech a pro potřeby kasáren. Dále bylo možno například přečerpat vodu do cisterny ve strojovně ( respektive skladu PHM ). V případě požáru nejvýkonnější z čerpadel zásobovalo vodou protipožární systém tvrze.

Veškeré podzemní prostory s řízenou ventilací byly zásadně uzavřeny plechovými vzduchotěsnými dveřmi. V případě kasáren to bylo obzvlášť důležité, neboť některé jejich prostory měly být temperovány vzduchem. V prostoru kasáren bylo potrubí vzduchotechniky nejhojnější. Jeden ventilátor přiváděl čistý vzduch z hlavní chodby, který byl ohříván a pomocí výdechů rozváděn do hlavních prostor. Druhý ventilátor pomocí nasávacího potrubí instalovaného přímo do jednotlivých prostor nasával relativně zkažený vzduch a odváděl jej z prostoru kasáren do hlavní chodby. Třetí ventilátor zbavoval prostory kasáren zplodin z kotelny, kuchyně a záchodů a odváděl jej potrubím k výdechu na srubu R – S80.

 

Odbočka ke srubu R – S 80, dlouhá 82 metrů, má menší světlost než chodba hlavní ( 2,35 m výšky a 1,2 m šířky) a není vybavena kolejemi dráhy. Munice se dopravovala ke spodní stanici výtahu, vedoucího do horního patra objektu R – S 80 pomocí ručně tlačených vozíků s gumovými koly. Dva metry za vstupem do ošetřovny měla být hlavní chodba uzavřena ocelovými vzduchotěsnými dveřmi o tloušťce 30 mm, opatřenými střílnou. Takovéto dveře byly umístěny v chodbě jen tehdy, byl-li v povrchovém objektu východ do terénu. Na horní patro bojového objektu R – S 80 kromě výtahu vede schodiště ve společné šachtě. Vzhledem ke skutečnosti, že se při ražbě podzemí pod tímto srubem narazilo na velmi vydatný pramen pitné vody, je na konci chodby u vstupu do schodiště šachty pod podlahou vodní jímka.

Na začátku odbočky na srub R – S 80 je překladiště materiálu určeného pro tento srub. Od překladiště pokračuje hlavní chodba dále do nitra tvrze a odchyluje se od osy předchozí části hlavní chodby asi o 10° doprava. Po 40 metrech odbočuje doleva chodba s kolejemi pod dělostřelecký srub R – S 79. Patnáct metrů za odbočkou se nachází přechodový úsek SAS a za ním se nalézal vpravo sál velitelství s místností pro telefonistu, místností pro radiostanici, kancelář velení a stanoviště velitele objektu. Má délku 11 m. Naproti tomuto sálu mělo být ve výklenku umístěno soustrojí ventilace. Následují vlevo dva téměř 19 m dlouhé sály M 2, které měly sloužit k uložení druhé poloviny dotace střeliva pro 10 cm houfnice vz. 38 dělostřeleckého srubu. Uzavírat je měly shrnovací mřížové dveře. Chodba je ukončena malou místností sloužící jako ubikace pro dva muže. Z každého sálu pro munici v M 2 vybíhá spojovací chodba bez kolejí, vedoucí do spodní stanice nákladních výtahů ( 2x typ IV ), které munici vyvážely do horního patra srubu R – S 79 k dělům. Vedle výtahové šachty se vlevo nachází schodiště pro pěší, vpravo pak prostor pro strojovnu výtahů. Spojovací chodby od sálů s municí k výtahům bylo možno v případě potřeby uzavřít pomocí hradidel.

( Úzkorozchodná dráha v dělostřelecké tvrzi Hanička )

Po dalších 140 metrech chůze hlavní chodbou narazíme na překladiště materiálu u křižovatky chodeb. Nejdříve ale mineme po levé straně chodby dvě výhybky pro pěší. Odbočka vpravo dlouhá 113 metrů vede k pěchotnímu srubu R – S 76, vlevo dlouhá 72 metrů k pěchotnímu srubu R – S77, přímá chodba s kolejemi úzkorozchodné dráhy pak k objektu dělové otočné výsuvné věži objektu R – S 78. Ta byla prakticky ihned za překladištěm uzavřena přechodovým úsekem SAS s dvojicí vzduchotěsných plechových dveří s pákovým těsnícím závěrem, za kterým následují shodné prostory M 2 jako v podzemí srubu R – S 79, tedy sál kanceláří s výklenkem pro soustrojí ventilace a dva sklady munice. Všechny mají stejný rozměr i uspořádání, liší se jen tím, že leží všechny na levé straně chodby. Nechybí ani malá ubikace pro dva muže na konci chodby a ani spojovací chodby pro přísun munice od skladů do spodní stanice výtahu, tentokrát bez hradidel. Zde se podzemní prostor objektu R – S 78 přece jen odlišuje od podzemních prostor objektu R – S 79. Výtah je jeden ( typ III ), šachtu obtáčí schodiště pro pěší.

Vlevo od šachty se nachází sál měnírny, kde měly být instalovány usměrňovače el. proudu pro potřeby dělové věže, vpravo pak opět strojovna výtahu. Obě spojovací chodby pod pěchotními sruby R – S 76 a 77 jsou zakončeny prostorem pro manipulaci s municí a na objekty z nich vedou vzhůru výtahové šachty ( výtahy typu II ) se schodišti. Odbočka na srub R – S 76 měla být 2 metry za překladištěm u křižovatky uzavřena ocelovými dveřmi o tloušťce 30 mm se střílnou, protože se na objektu nachází východ. Důležitou zásadou při projekci tvrze byl přirozený odtok vody. V celém podzemí tvrze byla provedena velmi pečlivá kanalizace, která odvádí nejen použitou odpadní vodu, ale též vodu, jímanou za klenbami chodeb a sálů. Veškerá pramenitá voda je sváděna do zásobních cisteren, přebytek po jejich naplnění odtéká společně s odpadní vodou odvodňovací štolou na povrch tvrze. Hlavní chodba má v celé své délce sklon k odvodňovací štole, do hlavní chodby jsou spádovány i chodby spojovací.

( Dieselový agregát v podzemí dělostřelecké tvrze Hanička )

Projekce, zadání výstavby tvrze a její úkoly

Od prvopočátečních úvah ke konečné podobě dělostřelecké tvrze Hanička vede velmi dlouhá cesta, plná zvratů a změn. Vzhledem k velké náročnosti terénu v této části Orlických hor a poměrně malé hustotě komunikací a vhodných nástupních prostor pro útok nepřítele, nepokládali francouzští poradci stavbu dělostřelecké tvrze v tomto prostoru za prvořadou. Poněkud jiný názor měli českoslovenští odborníci a jejich řešení získávalo na důležitosti s každou novou rekognoskací terénu, s každým upřesněním podoby budoucí linie opevnění, s vyhodnocením možností nepřítele.

Již zpráva o vývoji opevnění v úseku Mladkov – Králíky ze dne 11. června 1935 poukazuje na nutnost vybudovat na „ hřbetu východně Hanička“ dělostřelecký srub, nebo dělovou otočnou věž se směrem palby na plánovanou tvrz Adam. Zpráva dále uvádí, že pro konkrétní rozhodnutí je nezbytný podrobný terénní průzkum. Koncem července téhož roku se po podrobnější obhlídce prostoru mezi Zemskou bránou a Komářím vrchem objevují dvě varianty řešení opevnění daného prostoru. Podstatným bylo, že se zvažovala dělostřelecká tvrz na Haničce v prostoru kóty 802 m se čtyřmi objekty ( pěchotní srub R – S 74, 75, objekt pro dělovou otočnou výsuvnou věž R – S 76 a vchodový srub R – S 76 ( a ) ) a nebo dělostřelecká tvrz Bartošovice v prostoru kóty 685 m. Z počátku byla upřednostňována varianta s tvrzí Bartošovice, která měla mít dle úvah z roku 1935 následující podobu:

Číslo srubu	Typ srubu	Odolnost	Typy zbraní (bez udání počtů)	Odhad počtu osádky	( Kč ) odhad stavebních nákladů
R – S 66	Pěchotní srub oboustranný pravokřídlý	IV	Kanon 47 mm, kulomet vz. 26, vz. 35	39	1 730 000
R – S 67	Pěchotní srub oboustranný levokřídlý	IV	Kanon 47 mm, kulomet vz. 26, vz. 35	35	1 730 000
R – S 68	Dělostřelecká otočná věž	IV	2 x 10 cm dělo	40	6 000 000
R – S 69	Minometná otočná věž	IV	2 x minomet	32	3 000 000
R – S 69 a	Vchodový srub + podzemí	IV	Kulomet vz. 26	36 + ?	20 000 000

 

 

Těžký kulomet vz. 37

Šlo o zdokonalený a vylepšený kulomet vz. 35. Byl vyráběn ve třech úpravách: pěchotní, pro útočnou vozbu „ÚV“ a v úpravě „O“ pro potřeby opevnění. S kulometem vz. 37 se počítalo především v těžkém opevnění jako s hlavní zbraní pěchoty. Předpokládalo se celkem 7 variant montáže této zbraně. Na tvrzi Hanička byly použity tyto varianty: samostatné provedení ( zbraň D ) ve střílně pod betonem, jako dvojče ( zbraň M ) ve střílně pod betonem a v kopuli. Ve všech těchto případech byl odvod vystřílených nábojnic řešen buď ven mimo objekt, nebo do zvláštních schránek s možností odsávání plynů. Na řešení nejrozsáhlejší zbraně M Zbrojovka Brno původně nabízela tři alternativy. Alternativa, kterou ŘOP přijalo, byla nejjednodušší. Počítalo se v ní se sdružením dvou těžkých kulometů vz. 37 s těžkou hlavní na společné lafetě. Už v březnu 1936 byla takto řešená zbraň podrobena náročné zkoušce, při které bylo dosaženo téměř dvojnásobného účinku v cíli než při střelbě samostatné zbraně. Na tvrzi Hanička bylo plánováno celkem 14 kusů těžkého kulometu vz. 37, z toho 10 v samostatném provedení ( 9 ve střílnách pod betonem, jeden v kopuli ), další 4 v provedení dvojče ( ve dvou kopulích ).

Ráže:	7,92 mm
Hmotnost zbraně:	19,1 kg
Maximální dostřel:	3 200 m
Účinný dostřel:	2 500 m
Kapacita zásobníku – pásy:	100/200 nábojů
Praktická rychlost střelby:	500 ran/min

 

5 cm minomet Škoda B 10

Nesl kódové označení zbraň U. Šlo o malorážní ze zadu nabíjený lehký minomet, určený k palbě střílnami pěchotních zvonů. Výhodně doplňoval odlišné vlastnosti lehkého kulometu vz. 26, standardně v pěchotních zvonech používaného. Jeho zavedením by se výrazně zvýšily možnosti účinné blízké obrany vlastního objektu. V případě potřeby se nasadil svým ústím ve zvláštní lafetě do střílny zvonu a stejně jako zbraň N se bajonetovými ozuby do ní upnul. Celá operace trvala jen několik sekund. První zkoušky proběhly těsně před zářijovou krizí – od 23. do 30. srpna 1938. Ačkoliv se původně počítalo, že už na jaře 1939 budou zbraněmi U pěchotní zvony TO vyzbrojeny, tyto se do výzbroje čs. opevnění nikdy nedostaly.

Ráže:	50,9 mm
Hmotnost miny:	0,99 kg
Plánovaný dostřel:	60 – 800 m
Hmotnost zbraně:	40 kg
Rychlost střelby:	20 ran/min

 

10 cm kasematní houfnice vz. 38 F 3

Projekt pevnostní houfnice, ŘOPem označovaný jako zbraň Y, vycházel z konstrukčních prvků polní houfnice vz. 30. Závěrová poloautomatika využívala principů vyzkoušených u 4 cm kasematního kanonu vz. 36, závěr byl vertikální klínový. Zkoušky probíhaly bez závažnějších poruch, proto MNO již v dubnu 1938 dalo Škodovým závodům příkaz k zahájení výroby 87 hlavní, přestože vojskové zkoušky ještě nebyly dokončeny. V červenci 1938 již zbraň Y prokázala požadovanou přesnost, rychlost střelby i vytrvalost, proto mělo být urychleně vyrobeno prvních 15 kompletů, 27. července 1938 byla zbraň Y jako 10 cm kasematní houfnice vz. 38 zavedena do výzbroje. Počítalo se s ní do kasemat dělostřeleckých srubů a do dělových věží. Hlaveň houfnice ústila v kulové cloně, otočně uchycené v otvoru střílny vyfrézované do svislé stěny pancéřové věže, nebo pancéřové desky ve střílně srubu. Kulovou clonu kromě ústí hlavně procházel i otvor pro záměrný dalekohled, jenž měl sloužit k řízení přímé palby. Hlaveň se sestávala z pláště s výměnnou košilí, kterou mělo být možno hlaveň při rychlopalbě chladit vodou. Zákluz při střelbě brzdila hydraulická brzda, zpět jí vracel pružinový vratník. Odměr byl nastavován otáčením věže, ve srubu odměřovacím zařízením. Náměr se nastavoval v obou případech náměrovým ústrojím.

U zbraně v provedení pro srub byla obsluha vzhledem ke značné výšce zbraně umístěna na vícedílných pohyblivých plošinách, které vykonávaly pohyb zároveň s lafetou. V tomto případě byla obsluha devítičlenná. Zbraň bylo možno odpalovat pedálem u sedačky dělovoda, ale též z místa mířiče nebo ze stanoviště nabíječe. Odpálení zbraně bylo blokováno řadou pojistek. Nábojnice, vyhozená po výstřelu, měla být zachycena a svedena ocelovým toboganem a rourou v podlaze šachty věže do speciální plynotěsné kobky pod věží, u srubu ocelovou hadicí do plynotěsné kobky v dolním patře. Zbraň Y měla provádět převážně nepřímé palby, řízené na základě údajů pozorovatelů v dělostřeleckých zvonech. Podle druhu palebného úkolu mohl být použit granát nárazový, časovaný, šrapnel, v boji zblízka kartáč či dokonce granát protipancéřový. Dotace zbraní Y v dělové věži představovala 12 000 granátů ( 6000 na hlaveň ), v dělostřeleckém srubu činila 12 006 granátů ( 4 002 na hlaveň ). Na tvrzi Hanička bylo plánováno pět 10 cm houfnic, tři v dělostřeleckém srubu a dvě v dělové otočné věži.

Ráže:	100 mm
Dostřel:	11 950 m
Rychlost střelby:	15 – 20 ran/min/hlaveň
Délka hlavně:	2 500 mm
Hmotnost granátu:	14,4 kg

 

Mezi optickou výbavu těžkého opevnění patřily optické přístroje záměrné a optické přístroje pozorovací.