Základní technické údaje: Třída Typ 34

Výtlak: standardní 2 230 t, plný 3 160 t, rozměry: délka 119 m, šířka 11,3 m, ponor 3,8 m, pohon: dvě sady parních turbín o výkonu 52 199 kW ( 70 000 shp ), dva hřídele, rychlost: 38 uzlů, dosah: 8 150 km při rychlosti 19 uzlů, výzbroj: pět jednohlavňových 127 mm děl, dvě dvojhlavňová 37 mm protiletadlová děla a šest jednohlavňových 20 mm protiletadlových děl, dva čtyřhlavňové 533 mm torpédomety a až 60 min, posádka: 315 důstojníků a mužů

Když byly koncem roku 1934 položeny kýly prvních torpédoborců třídy Typ 34, spuštěných na vodu v letech 1937 až 1939, neměli Němci od 1. světové války se stavbou torpédoborců prakticky žádné zkušenosti. Toto přerušení návaznosti mělo za následek zavádění mnoha nevyzkoušených věcí, především v oblasti kotlů a strojů, takže lodě získaly pověst nespolehlivých. Přesto ale byly řešeny celkem konvenčně a nemálo ovlivněny tehdejšími britskými oceánskými torpédoborci. Výhodou byla jejich větší délka, naproti tomu špatně konstruovaná příď s nízkým volným bokem a malým sklonem měla tendenci k zalévání za jakýchkoliv povětrnostních podmínek. Volba hlavní výzbroje padla na nové 127 mm dělo místo vyzkoušené ráže 105 mm, aby odpovídalo ráži standardních francouzských granátů. Nové dělo se osvědčilo jako spolehlivá zbraň, nebylo však univerzální. Lodě jich nesly pět ( tři na zádi a dvě na přídi ), palba každé skupiny mohla být řízena samostatně pomocí vlastního dálkoměru.

Dále byly na palubě dva čtyřhlavňové 533 mm torpédomety. Němci podobně jako Japonci torpédům věřili, cvičili s nimi a při vhodné příležitosti je s úspěchem používali. Lodě mohly nést čtyři zásobní torpéda. Měly také po obou bocích horní paluby kolejnice pro 60 min. Celkem existovalo dvacet dva pojmenovaných torpédoborců jednotné konstrukce, ale jen čtyři první patří k Typu 34. Dalších šestnáct bylo oficiálně třídou Typ 34A a zbylé jednotky patřily do třídy Typ 36.

Zjevně se příliš nelišily a rozdíly jako drobné odchylky v délce trupu šly napříč hranicemi tříd. Stojí však za zmínku, že poslední čtyřčlenná skupina měla trup asi o 6 m delší než původní čtveřice. Tento nárůst zčásti přispěl ke zlepšení nevalného dosahu, způsobeného menší stabilitou, nedovolující plavbu s méně než 30 % zásob paliva. Tato skupina měla smůlu, že ztratila deset jednotek u Narviku, hlavně kvůli špatnému velení. Dalších pět bylo ztraceno později během války. V prvních měsících války tyto lodě významně přispěly k zaminování vod u východního pobřeží Anglie, které přišlo Brity hodně draho.