Základní technické údaje: Douglas A – 20G Havoc

Typ: třímístný útočný bombardovací letoun, pohonná jednotka: dva hvězdicové vzduchem chlazené pístové motory Wright Cyclone R – 2 600 – 23 o výkonu 1 194 kW ( 1 600 koní ), výkony: max. rychlost 546 km/h ve výšce 3 780 m, výstup do výšky 3 050 m/ 7 min a šest vteřin, dostup 7 650 m, dolet  1 755 km, hmotnost: prázdná 7 250 kg, plná 12 328 kg, rozměry: rozpětí 18,69 m, délka 14,63 m, výška 5,36 m, výzbroj: až osm 12,7 mm kulometů v přídi, dva další v zadním střelišti ( u pozdějších verzí se objevila elektricky ovládaná střelecká věž ), až 1 816 kg pum – čtyři 227 kg pumy v pumovnici a dvě 454 kg pumy na závěsech pod křídly

Výsledkem zmatených teorií o charakteru moderní války se koncem 30. let stal americký koncept útočného bombardéru, určeného výhradně proti na místě upoutaným pozemním jednotkám nepřítele v bezprostřední blízkosti bitevního pole. Teorie tedy nepočítala s rychle se pohybujícím nepřítelem, jakým se například v době svých největších výbojů, tedy v letech 1939 – 1941 stala německá armáda. Americký letoun Douglas A – 20, který Britové znali pod jménem Havoc ( zpustošení, zničení ) či Boston, se navíc ukázal natolik těžkopádný, že si jeho použití přímo nad bitevním polem, kde operovalo i nepřátelské letectvo, žádalo masivní vlastní stíhací ochranu.

Přesto výroba A – 20 nabírala stále větší a větší objem, což způsobily původní britské a francouzské objednávky, takže když Spojené státy americké vstoupily do války, měly těchto letounů k dispozici poměrně velké množství a navzdory počátečním děsivým ztrátám začal letoun hrát i významnou taktickou roli, když jej používali jako lehký střední bombardér k útokům proti pevným objektům protivníka, například proti nepřátelským předmostím, silnicím, železnicím, mostům, shromaždištím vozidel a podobně. Jako první je v této roli použilo počátkem roku 1942 britské Královské letectvo, pod označením Boston ( ke zvýšení zmatku přispívá ovšem skutečnost že až do roku 1941 týž letoun Britové používali pod jménem Havoc, jako noční stíhačku ).

Premiéru zařídil tento bombardér i americkým leteckým jednotkám v Evropě, ty ale v červenci téhož roku ke svým prvním náletům používaly původní britské Bostony. Od druhé poloviny roku 1942 nasazovali Američané i Britové své A – 20 výhradně k taktickým útokům proti pozemním cílům, terči náletů se stávaly především takzvané měkké cíle před nástupem vlastních pozemních jednotek. Bostony RAF v letech 1942 – 1944 podnikly celou řadu útoků přes kanál La Manche, často také pokládaly kouřovou clonu nad probíhající obojživelnou výsadkovou operací. U verze A – 20G se objevila pevná příď a původní pracoviště bombometčíka vyplnila baterie kanonů nebo kulometů určených výhradně k útokům proti pozemním cílům. Na tichomořském bojišti se častým úkolem letounů A – 20 staly hloubkové útoky, při nichž stroje proti japonským lodím a letištím úspěšně používaly tříštivé bomby. Britské bombardéry Boston Mk.IV a Boston Mk.V sloužily rovněž u 2. taktické letecké armády a u Pouštního letectva v severní Africe a později v Itálii, kde prováděly taktické útoky proti pozemním cílům až do konce války.