Základní technické údaje: Cant Z.1007bis Alcione

Typ: pětimístný střední bombardovací letoun, pohonná jednotka: tři hvězdicové pístové motory Piaggio P.XIIbis RC.40 o výkonu 745 kW ( 100 koní ), výkony: max. rychlost 455 km/h ve výšce 4 600 m, cestovní rychlost 335 km/h, výstup do výšky 6 000 m/16 minut a osm vteřin, dostup 7 500 m, dolet 1 795 km, hmotnost: prázdná 9 396 kg, plná 13 621 kg, rozměry: rozpětí 24,8 m, délka 18,35 m, výška 5,22 m, výzbroj: dva 12,7 mm kulomety Breda – SAFAT nebo Scotti ( jeden ve hřbetní střelecké věži, jeden ve spodním výstupku a dva 7,7 mm kulomety Breda – SAFAT v bočních střelištích ), maximálně 1 200 kg pum, nebo dvě 450 mm torpéda

Společně s letounem Savoia – Marchetti S.M.79 tvořil i typ Cant Z.1007 Airone ( volavka ) páteř  italských konvenčních bombardovacích a torpédových sil italského královského letectva za 2. světové války. Práce na projektu typů Cant Z.1007 a Z.1011 zahájil inženýr Filippo Zappata pod záštitou firmy Cant již roku 1935, pohon obou typů zajišťovaly motory Isotta – Fraschini XI RC.15 o výkonu 625 kW ( 840 koní ). V případě Z.1007 konstruktér použil tři tyto jednotky, u Z.1011 si vystačil se dvěma. Právě kvůli relativně slabým motorům se Regia Aeronautika rozhodla pro trojmotorový letoun, jehož prototyp poprvé vzlétl v březnu 1937. Zappata navrhl celodřevěný stroj, u něhož kov použil pouze v obvyklých místech a na krytech motorů.

Prvním letounům musely stačit dvojlisté dřevěné vrtule, později ovšem všechny vyrobené Z.1007 dostaly kovové vrtule typu Alfa – Romeo se třemi listy. Ve snaze zvýšit výkonnost celé konstrukce zahájila firma roku 1938 výrobu stroje Cant Z.1007bis Alcione se standardní trojicí hvězdicových motorů Piaggio P.XIbis RC.40 o výkonu 745 kW ( 1 000 koní ). Z.1007bis se stal hlavním vyráběným představitelem celé konstrukce, od svého předchůdce se nakonec také lišil výzbrojí, tvarem krytů motorů i rozměry. Stroje řady Z.1007 série I – III jsou charakteristické jednoduchým směrovým kormidlem, u letounů Z.1007 série IV – IX se objevila směrová kormidla dvojitá. Když 10. června 1940 vstoupila Itálie do války, mělo královské letectvo objednáno osmdesát sedm strojů Cant Z.1007 a Z.1007bis, třicet osm jich přitom již skutečně nasadit do boje mohlo. Letouny sloužily na severu Itálie u jednotek 16. a 47. Stormi da Bombardemento Terrestre ve Vicenzea Ghedi. Poprvé odtud letouny zaútočily v říjnu 1940 proti cílům v Řecku, další úsilí věnovaly útokům proti lodní dopravě v oblasti Kréty a u břehů severní Afriky a denním a nočním bombardovacím náletům ve střední výšce na Maltu.

Bombardér začaly postupně používat i další jednotky 8., 9., 27., 30. Stormi, 41., 51., 59., 87., 90., 95. a 107. Gruppi BT a navíc i dvě další squadriglie. V období vrcholných bojů o Maltu v květnu 1942 utrpěly Z.1007 těžké ztráty. Jejich přemožitelem se staly nově nad bojiště dorazivší stíhačky Supermarine Spitfire Mk.VC. Mnoho Z.1007 bylo sestřeleno i při letních bojích o konvoje Harpoon a Padestal. Stále se zmenšující počet těchto strojů se ještě pokusil v červenci 1943 čelit spojenecké invazi na Sicílii, v září, tedy v době italské kapitulace, zůstávalo provozuschopných již jen několik Z.1007. Později zbytek těchto letounů použily letecké síly tzv. Italské sociální republiky ( fašistické ) i italské letectvo bojující na straně Spojenců. Na závěr stihla mateřská firma vyrobit ještě třicet pět  letounů verze Z.1007ter s motory Piaggio P.XIX. Celkem vzniklo 526 letadel verzí Cant Z.1007bis a Cant Z.1007ter.