Základní technické údaje: Ryan T – 22 Recruit

Typ: dvoumístný výcvikový letoun, pohonná jednotka: hvězdicový pístový motor Kinner R – 540 – 1 o výkonu 160 k, výkony: max. rychlost 211 km/h nad hladinou moře, dolet 566 km, dostup 4 724 m, hmotnost: plná 844 kg, rozměry: délka 6,83 m, rozpětí 9,17 m, výška 2,18 m, výzbroj: exempláře pro Guatemalu a Honduras nesly dva kulomety ráže 7,62 mm

8. června 1934 poprvé vlétl z kalifornského letiště Lindbergh Field prototyp Ryan ST ( Sport Trainer ). Jeho konstrukce byla převážně kovová, s několika dřevěnými prvky a tento dvoumístný dolnolplošník s tandemovým uspořádáním pilotní kabiny se stal prvním z řady výcvikových letounů, které v budoucnu měly nalézt intenzivní využití u ozbrojených sil Spojených států a dalších zemí. Prototyp trpěl nedostatečnou výkonností motoru, takže jeho motor Menasco B – 4 o výkonu 95 k, byl nahrazen typem Menasco C – 4 o výkonu 125 k a poté C – 4S o výkonu 150 k. Tyto modely byly označeny Ryan ST – A a ST – A Special. V září 1937 si mexické letectvo objednalo šest letounů označených STM ( Sport Trainer Millitary ) a v roce 1938 následovaly objednávky z Ekvádoru a Hondurasu, přičemž Guatemala a Honduras si objednaly rovněž exempláře vyzbrojené kulomety ráže 7,62 mm. Čína získala skupinu letounů STM – 2E/P a Nizozemská východní Indie si objednala velkou skupinu pozemních STM – 2 a hydroplánů STM – S2. Zhruba 37 z nich přelétlo po japonské invazi do Austrálie a staly se součástí výzbroje Královského australského letectva.

ST – A.1, který pod označením XPT – 16 získala armáda Spojených států k vyhodnocovacím letům probíhajícím na letišti Wright Field v Ohiu, se stal prvním hlavním výcvikovým jednoplošníkem amerického leteckého sboru. V polovině roku 1939 následovala objednávka 15 kusů STM.1 pod označením YPT – 16, z nichž přibližně 13 strojů bylo vybaveno hvězdicovými motory Kinner R – 440 – 1 a označeno YPT – 16A. Těchto prvních 13 letadel tvořilo předvoj celkem asi 1 193 strojů, které byly později zařazeny do provozu u armádního letectva pod označením PT – 20, PT – 21, PT – 22 a PT – 25. Prvních 30 až 40 strojů PT – 20 bylo postaveno se silnější konstrukcí a prostornějším kokpitem než měl PT – 16. Poháněly je motory L – 365 – 1, ale většina dochovaných strojů byla později vybavena motory R – 440 – 1 ( PT – 20A ) nebo Menasco D – 4 ( PT – 20B ).

100 letounů PT – 21 poháněných motory R – 440 – 3 bylo zakoupeno pro použití v civilních leteckých školách. Nejpočetnější variantou byl PT – 22 Recruit, což byla verze ST.3KR poháněná motorem Kinner R – 540 – 1. V roce 1941 bylo objednáno 1 023 kusů PT – 22, včetně tří modelů ST – 3S pro ekvádorské letectvo. Navíc bylo 25 dvojplovákových hydroplánů ST – 3S určených původně pro nizozemské námořnictvo dokončeno jako PT – 22A pro armádu USA. Celkem 250 kusů verze PT – 22 bylo převybaveno motory R – 540 – 3 a označeno PT – 22C. Poslední verzí zakoupenou americkou armádou bylo pět letounů ST.4 označených jako YPT – 25 pro vyhodnocovací účely. Tyto stroje měly dřevěnou konstrukci s plastovými spoji a poháněl je motor Lycoming O – 435 – 1 o výkonu 185 k. Námořnictvo Spojených států rovněž využívalo jednu z variant PT – 21, označenou jako NR – 1 s motorem Ranger L – 440 – 3 a zamykatelným ostruhovým kolem. Námořnictvo zakoupilo 100 kusů, z nichž většina létala do poloviny roku 1944 na námořní letecké základně Jacksonville na Floridě. V amerických službách byly letouny série Ryan prvními výcvikovými jednoplošníky armády Spojených států a doplnily dvojplošníky Boeing Stearman. Málokterý stroj se však ve službě v armádě dočkal konce války.