Základní technické údaje: Taylorcraft L – 2

Typ: dvoumístný spojovací letoun/letoun pro výcvik pilotů kluzáků, pohonná jednotka: 4válcový plochý pístový motor Continental YO – 170 – 3 o výkonu 48 kW ( 65 koní ), výkony: max. rychlost 142 km/h , dostup 3 050 m, dolet 370 km, hmotnost: prázdná 397 kg, plná 590 kg, rozměry: rozpětí 10,79 m, délka 6,93 m, výška 2,44 m, výzbroj: žádná

Roku 1941 převzala Armáda Spojených států amerických k operačním zkouškám po čtyřech letounech od všech tří vyvinutých typů lehkých dvoumístných pozorovacích strojů pro navádění dělostřelectva a spojovací služby. Těmito stroji byly Taylorcraft YO – 57, Aeronca YO – 58 a Piper YO – 59. Všechny tři se staly známými pod jménem Grasshooper ( luční kobylka ). Úspěšné nasazení všech tří typů během manévrů, kdy letouny přímo spolupracovaly s pozemními jednotkami, vedly k objednávce všech tří typů, přestože nejperspektivněji se jevila konstrukce firmy Piper.

První čtyři letouny Taylorcraft YO – 57 vznikly prakticky přímo z civilních strojů Taylorcraft Model D, poháněných plochým 4válcovým motorem Continental YO – 170 – 3 o výkonu 48 kW ( 65 koní ), následovala zakázka  na 70 prakticky shodných strojů modifikace O – 57. Potřeba co nejlepšího výhledu na všechny strany konstruktéry vedla k určitým modifikacím kabiny v zadní části trupu a k vyříznutí odtokové hrany nosných ploch v oblasti kořenů křídel. Další změny se týkaly vybavení speciálním zařízením, souvisejícím s předpokládaným nasazením – například sedačka pozorovatele se dala obrátit směrem dozadu a v kabině přibyla radiostanice. V této podobě nesl typ označení YO – 57A. Vzniklo ho 336 kusů. Dalších 140 letounů již postavili pod označením L – 2A. Letouny Armády Spojených států amerických totiž prošly v roce 1942 reklasifikací, v jejímž rámci se kategorie pozorovací proměnila na spojovací. Letouny YO – 57 a O – 57 tak dostaly označení L – 2 a z O – 57A se staly L – 2A.

Dalších 490 letounů se specializovaným zařízením pro spolupráci s dělostřelectvem postavili pod označením L – 2B a konečnou variantu, L – 2M, jíž vzniklo 900 kusů, lehce poznáme podle zakrytého motoru a spoilerů na křídlech. Letouny firmy Taylorcraft se používaly i v rámci programu výcviku pilotů vojenských kluzáků, v rámci něhož procházely letci na 34 zrekvírovaných civilních strojích počátečním letovým výcvikem. Společnost rovněž vyvinula lehkou výcvikovou verzi pro výuku pilotů kluzáků, která dostala označení Taylorcraft ST – 100 a později se stala známá jako TG – 6. U těchto strojů došlo k prodloužení přední části trupu, instalaci skleníkového překrytu kabiny, zjednodušení podvozku, v jehož rámci přibyla pod přídí přistávací lyže. Prodloužená příď si navíc vynutila i zvětšení plochy kormidel. Celkem vzniklo 253 strojů této verze, v čemž jsou zahrnuty i tři, jež ke zkouškám převzalo letectvo Námořních sil Spojených států ( United States Navy, USN ).