Základní technické údaje: Stinson L – 1A

Typ: dvoumístný lehký spojovací/pozorovací letoun, pohonná jednotka: hvězdicový motor Lycoming R – 680 – 9 o výkonu 220 kW ( 295 koní ), výkony: max. rychlost 196 km/h, dostup 3 900 m, dolet 451 km, hmotnost: prázdná 1 211 kg, plná 1 542 kg, rozměry: rozpětí 15,52 m, délka 10,44 m, výška 3,1 m, výzbroj: žádná

Již od 1. světové války představovaly lehké dvoumístné pozorovací letouny nedílnou součást taktiky americké armády. Za dobu od konce 1. světové války do konce 30. let se pozorovací letouny pochopitelně dále vyvíjely tak, aby uživateli poskytovaly co největší výkonnost. Vývoj se týkal především použití všech dostupných prostředků pro zvýšení vztlaku, aby letadla mohla operovat i z narychlo postavených a dosud neupravených malých letištních ploch. Roku 1940 se Armádní letecký sbor USA rozhodl, že v této kategorii potřebuje stroje výkonnější, rozeslal proto několika výrobcům příslušné specifikace.

Výsledkem se stala řada uzavřených kontraktů. Firma Stinson obdržela objednávku na 142 kusů svého vzpěrového hornoplošníku s celokovovou konstrukcí, potaženou částečně kovem a částečně plátnem, nesoucího označení Stinson O – 49. Pro dosažení co nejnižší minimální rychlosti a vysoké stoupavosti vybavili konstruktéři prakticky celou náběžnou hranu nosné plochy automaticky pracujícími sloty a dvě třetiny odtokové hrany obsadily štěrbinové vztlakové klapky. Na zbývající části odtokové hrany se nacházela štěrbinová křidélka, která se při plně vysunutých vztlakových klapkách skláněla dolů pod úroveň 26°. Podvozek se zatahovatelným záďovým kolečkem tvůrci navrhli speciálně pro operace z neupravených letištních ploch. Pohon zajišťoval hvězdicový motor Lycoming R – 680 – 9 o výkonu 213 kW ( 285 koní ) s dvoulistou nastavitelnou vrtulí.

Uzavřená kabina poskytovala dvoučlenné posádce, sedící za sebou v tandemu, vynikající výhled do všech stran, nahoru i dolů. Druhá objednávka zahrnovala 182 letounů O – 49A, lišících se o něco delším trupem a nevelkými vnitřními změnami. Roku 1942 došlo ke změně označení, takže typy O – 49 a O – 49A se proměnily na L – 1 a L – 1A. Obě verze dostalo do výzbroje v rámci Smlouvy o půjčce a pronájmu i britské Královské letectvo, jež pro ně začalo používat bojové jméno Vigilant. Další objednávka na nové letouny řady Vigilant již nepřišla a dokončené letouny postupně ze služby vytlačily efektivnější lehké letouny řady Grasshooper. Přesto se letouny Vigilant objevily nad evropským i tichomořským bojištěm v poměrně vysokém počtu. Britská RAF použila mnohé své letouny v Itálii, na Sicílii a v Tunisku k dělostřeleckému navádění.