Základní technické údaje: Piper L – 4

Typ: dvoumístný lehký spojovací letoun, pohonná jednotka: 4válcový plochý pístový motor Continental O – 170 o výkonu 48 kW ( 65 koní ), výkony: max. rychlost 137 km/h, dostup 2 835 m, dolet 306 km, hmotnost: prázdná 331 kg, plná 553 kg, rozměry: rozpětí 10,74 m, délka 6,71 m, výška 2,03 m, výzbroj: žádná

Letoun, původně vyvinutý pro navádění dělostřelectva a frontovou spojovací službu, převzal ve čtyřech exemplářích pod označením Piper Cub model J – 3C – 66 Armádní letecký sbor Spojených států amerických v polovině roku 1941. Tyto stroje získaly nové označení YO – 59 a prakticky souběžně s tím přišla objednávka na 40 sériových strojů O – 59. Zkušenosti, získané s provozem letounů při manévrech, vedly k objednávce verze O – 59A, ještě lépe přizpůsobené potřebám armády.

Letoun postavili jako hornoplošník smíšené konstrukce s dřevěnými nosníky křídel, hliníkovými žebry a potahem tvořeným plátnem. Trup i vzpěrami vyztužené ocasní plochy měly shodnou konstrukci tvořenou svařovanými ocelovými trubkami potaženými plátnem. Stroj se vyznačoval pevným podvozkem se záďovým kolečkem, pohon O – 59A zajišťoval plochý 4válcový motor Continental YO – 170 – 3 o výkonu 48 kW ( 65 koní ). Později došlo k upřesnění původní specifikace o vybavení kabiny pro pilota a pozorovatele, sedící v tandemu, což vedlo k rekonstrukci. Oba členové posádky měli vynikající výhled na všechny strany. Tyto stroje dostaly již nové označení L – 4A. Roku 1942 se firma Piper věnovala přestavbě základní konstrukce L – 4 na cvičný kluzák, v rámci čehož došlo k odstranění pohonné jednotky a rekonstrukci podvozku. V nové podobě měly zjednodušené hlavní podvozkové nohy společnou nápravu s hydraulickými brzdami, na místě motoru se objevilo sedadlo instruktora, který měl k dispozici, stejně jako oba žáci za ním, kompletní řízení. Dvě stě padesát takto upravených strojů převzalo pod označením TG – 8 Americké armádní letectvo, tři zkoušelo jako XLNP – 1 i letectvo Námořních sil.

Kromě zmíněných tří XLNP – 1 ovšem letectvo Námořních sil Spojených států amerických používalo v roli základních cvičných letounů také 230 strojů NE – 1, prakticky zcela shodných s armádním L – 4. Dvacet dalších, prakticky zcela shodných strojů, jež letectvo Námořních sil Spojených států získalo v pozdějším období, dostalo označení NE – 2 a sto civilních letounů Piper J – 5C Cub, převzatých pro lékařskou službu s jedněmi nosítky, znali námořníci jako HE – 1. Když roku 1943 převzaly hlásku H do svého názvu helikoptéry, proměnily se HE – 1 na AE – 1.