Základní technické údaje: Northrop P – 61B Black Widow

Typ: třímístný noční stíhací letoun, pohonná jednotka: dva 18válcové hvězdicové vzduchem chlazené  pístové motory Pratt a Whitney R – 2 800 – 65 o výkonu 1 491 kW ( 2 000 koní ), výkony: max. rychlost 589 km/h ve výšce 6 095 m, výstup do výšky 6 095 m/ 12 min, dostup 10 090 m, dolet 4 506 km, hmotnost: prázdná 9 979 kg, plná 13 472 kg, rozměry: rozpětí 20,12 m, délka 15,11 m, výška 4,46 m, výzbroj: čtyři pevné, dopředu střílející 20 mm kanony ve spodní části trupu, pod křídly závěsy pro čtyři 726 kg pumy, posledních 250 letounů používalo navíc dálkově ovládanou hřbetní střeleckou věž se čtyřmi 12,7 mm kulomety

Po zobecnění zkušeností z Evropy roku 1940, kde začaly hrát noční bombardovací nálety stále významnější roli, rozhodlo se velení Armádního leteckého sboru Spojených států zařadit do výzbroje i noční stíhačku a přijalo projekt firmy Northrop. Rozměrný dvoumotorový třímístný letoun se dvěma nosníky ocasních ploch, s prostorem pro vestavění palubního radaru a silnou ofenzivní výzbrojí. Dne 11. ledna 1941 si letectvo objednalo do 13 měsíců dva prototypy XP – 61 a přislíbilo objednávku celkem 573 sériových strojů. Prototyp poprvé vzlétl 21. května 1942, tedy v době, kdy již USA šest měsíců zažívaly válku. První sériové stroje P – 61A Black Widow se ovšem měly objevit až o 18 měsíců později.

U prvních 37 sériových letounů konstruktéři použili dálkově ovládanou střeleckou věž se čtyřmi kulomety ráže 12,7 mm a čtyři pevné 20 mm kanony na spodní straně trupu. Střelecká věž ale negativně ovlivňovala stabilitu letounu, v rámci další produkce od 38. kusu P – 61A proto zmizela. První nové stroje do výzbroje převzala 18. stíhací skupina, v té době působící na Guadalcanalu. Nová stíhačka se poprvé zapsala do výsledkové listiny nočním sestřelem 7. července 1944. Mezitím tyto stroje přebíraly další stíhací perutě, které poté mohly vyřadit nouzové stíhačky Douglas P – 70. Typ P – 61A se nestal jednoznačně úspěšným, problémy působily především nespolehlivé motory R – 2800 – 65. Po dokončení 200 letounů této verze proto výroba přešla již v červenci 1944 na model P – 61B, jehož vzniklo 450 kusů. Tuto verzi americké materiály označovaly stále jako noční stíhačku, mnohem více to ale byl noční přepadový útočný letoun, schopný pod křídly přepravovat čtyři 726 kg pumy či čtyři 1 136 litrové přídavné nádrže.

U některých jednotek na Dálném východě proběhly i zkoušky s osmi 127 mm neřízenými raketovými střelami, používanými v noci proti japonské příbřežní plavbě, problém ale způsoboval záblesk raketových motorů, který pilota oslepoval. U posledních 250 vyrobených P – 61B se opět objevila hřbetní střelecká věž a poslední sériový model P – 61C, jehož vzniklo pouhých 41 exemplářů, používal motory R – 2800 – 73 o výkonu 2 088 kW ( 2 800 koní ), s nimiž se maximální rychlost pohybovala těsně pod hodnotou 400 mil/h ( 644 km/h ). V Evropě, kde je zkoušelo britské Královské letectvo, se letouny P – 61 dočkaly velmi kritického ocenění. Dne 23. května 1944 přesto převzala americká 422. noční stíhací peruť v anglickém Scortonu první stroje tohoto typu, následovala 425. noční stíhací peruť v Charmy Down. Američané plánovali letouny nasazovat k nočním patrolám nad svými vyloďovacími prostory v Normandii. Po dobu působení přímo z Britských ostrovů se P – 61 s omezeným úspěchem zapojily i do stíhání létajících pum V – 1, přilétajících z kontinentu. Rovněž dosáhly několika nočních vítězství nad hrstkou německých letounů, pokoušejících se během posledních osmi válečných měsíců sporadicky pronikat nad Velkou Británii.