Základní technické údaje: North American SNJ – 5

Typ: dvoumístný výcvikový letoun, pohonná jednotka: hvězdicový pístový motor Pratt a Whitney R – 1340 – AN – 1 Wasp o výkonu 550 k, výkony: max. rychlost 330 km/h ve výšce 1 524 m, dolet 1 207 km, dostup 6 553 m, hmotnost: plná 2 404 kg, rozměry: délka 8,99 m, rozpětí 12,81 m, výška 3,57 m, výzbroj: jeden kulomet ráže 7,62 mm v přední části trupu, jeden kulomet stejné ráže v zadním kokpitu, některé verze nesly další kulomety v křídlech, jiné byly úplně bez výzbroje

Velmi výkonný výcvikový letoun North American Aviation Texan ( ve Velké Británii a zemích Commonwealthu známý jako Harvard ), který se používal pro pokročilý výcvik budoucích spojeneckých válečných letců, byl stejně slavný jako některá přední bojová letadla. Navzdory budoucí slávě a masové výrobě, vycházel tento typ ze skromného předchůdce, jakým byl prostě vyhlížející výcvikový letoun s otevřeným kokpitem a pevným podvozkem. Byl jím North American NA – 16, jehož design byl vytvořen na základě požadavku amerického Leteckého sboru na výcvikový stroj pro základní výcvik.

Poprvé vzlétl 1. dubna 1935. Z několika úprav se následně vyvinul BT – 9 pro armádu Spojených států amerických, poháněný hvězdicovým motorem Wright Whirlwind a odlišným motorem vybavený NJ pro námořnictvo. Tento typ měl pevný podvozek a první modely měly i plátěný potah trupu. Mezi exportní zákazníky patřila Francie, která si objednala příbuzný model NA – 57/NA – 64. Následný vývoj, pokračující přes NA – 26 se zatahovacím podvozkem a s hvězdicovým motorem Pratt a Whitney R – 1340, odpovídal požadavku americké armády na výcvikový letoun pro základní bojový výcvik a výsledkem byla série BC – 1. U těchto prvních exemplářů existovalo několik odlišných kombinací zakulacených směrovek, konců křídel a dalších úprav konstrukce. Teprve poté se ustálil klasický trojúhelníkový tvar směrovky a ostrý tvar zastřižených konců křídel, charakteristický pro většinu vyráběných modelů Texan.

Tento konečný vzhled se poprvé objevil u verze BC – 1A. Poté byly verze určené armádě Spojených států označovány jako AT – 6 a ekvivalentní verze pro námořnictvo jako SNJ. SNJ – 5 námořnictva a armádní AT – 6D byly přímé ekvivalenty, ale některé straší exempláře SNJ byly spíše srovnatelné s letouny řady BC – 1. Kromě výcviku pilotáže bylo možné cvičit rovněž střelbu, jelikož se u námořních jednotek v Tichomoří objevilo několik ozbrojených kusů. Mnoho z těchto strojů sloužilo v rámci britského systému výcviku pilotů. Letouny série AT – 6 sloužily poté k výcvikovým účelům po celém světě, zejména po skončení války, kdy jich bylo mnoho vyvezeno do zahraničí a kdy výroba probíhala rovněž v Kanadě. Po válce létaly Texany a Harvardy i jako lehká přepadová letadla v rámci různých konfliktů ve všech možných částech světa. Mezi takové provozovatele patřila například Francie, Španělsko, Velká Británie, Portugalsko a další. Celkem bylo vyrobeno přibližně 17 906 letounů Texan/Harvard všech verzí, včetně jejich přímých předchůdců.