Základní technické údaje: North American B – 25J Mitchell

Typ: pěti/sedmimístný střední bombardovací a přepadový letoun, pohonná jednotka: dva hvězdicové pístové motory Wright R – 2600 – 29 Cyclone o výkonu každý 1 700 k, výkony: max. rychlost 443 km/h ve výšce 3 962 m, dostup 7 376 m, dolet okolo 2 414 km, hmotnost: plná 15 876 kg, rozměry: délka 16,13 m, rozpětí 20,6 m, výška 4,98 m, výzbroj: až dvanáct kulometů ráže 12,7 mm, uložených buď pevně, nebo v otočné hřbetní a zadní střelecké věži, či po jednom v bočních střelištích a přídi trupu

North American B – 25 Mitchell pojmenovaný po Williamu B. Mitchellovi, ve 20. letech velkému zastánci leteckých sil, byl vysoce výkonný a úspěšný střední bombardovací a přepadový letoun. Vyráběla ho stejná firma, která stvořila vynikající stíhačku P – 51 Mustang. B – 25 sloužil u letectva Spojených států a dalších leteckých armády Spojenců, včetně RAF. Konstrukce Mitchellu probíhala dle specifikace USAAF na lehký bombardér a přepadový letoun, která vedla rovněž ke vzniku letounu Douglas DB – 7 a Martin Maryland. Požadavky armády USA byly sloučeny v návrhu 38 – 385 na dvoumotorový lehký bombardér s přepadovými schopnostmi. Vítězem se stal Douglas DB – 7, ale návrh firmy North American také vzbudil velký zájem oficiálních míst.

Prototyp NA – 40 vyrobený dle těchto požadavků poprvé vzlétl v lednu 1939. Byl to úplně jiný letoun než pozdější výrobní model B – 25. Mimo jiné měl hornoplošné uspořádání a štíhlý trup. Prototyp bohužel brzy havaroval. North American však nicméně přepracoval NA – 40 na rychlý a moderní střední bombardér. Výsledné nové uspořádání, NA – 62, bylo objednáno do výroby pro armádu Spojených států ještě předtím, než tento model poprvé vzlétl. Přezbrojení se v té době již stalo nezbytným, dokonce i pro v podstatě izolující se Spojené státy americké. První letoun v nové konfiguraci vzlétl 19. srpna 1940.

Mezi změnami, které byly u tohoto nového modelu zapracovány, byl rozšířený trup, díky čemuž mohli dva piloti sedět v kabině vedle sebe, zvětšená pumovnice, výkonnější motory a také přesunutí křídel do pozice uprostřed trupu. První vyrobené stroje měly rovná křídla, ale od 10. letounu bylo rozhodnuto používat typické rackovité uspořádání křídla. Bylo vyrobeno pouhých 24 kusů prvního vyráběného modelu, ale poté následovala sériová výroba, během níž bylo v osmi výrobních verzích vyrobeno kolem 9 817 Mitchellů. Následovalo 40 letounů B – 25A, které ve druhé polovině roku 1941 obdržela 17. bombardovací jednotka. Mitchelly tak přišly do provozu právě v době, kdy se USA zapojily do 2. světové války.

Po B – 25A následovalo zhruba 120 strojů modelu B – 25B, který představoval největší navýšení výzbroje v sérii Mitchell dosažené přidáním dorzální střelecké věže mezi křídlo a ocasní plochy. Další v řadě byl výkonnější B – 25C ( 1 625 kusů, určených pro americké, britské a nizozemské letectvo ), který se vyznačoval větší nosností pum. Podobných tomuto modelu bylo 2 290 kusů verze B – 25D, které nebyly vyrobeny v továrně v kalifornském Inglewoodu, nýbrž ve druhém velkém výrobním závodu firmy v Kansas City. V té době již letouny B – 25 prokázaly své služby, zejména na tichomořské scéně, a to nejen jako bombardéry, ale také jako velmi účinné bitevníky. Jeho výkonnost, jíž se mohl srovnávat téměř se stíhacími letouny, a hbitost byly velmi užitečné. B – 25G ( vyrobeno 400 kusů + přestavby jiných verzí ) měl velmi účinný 75 mm kanon, instalovaný v přídi. Hřbetní věž byla přemístěna do pozice těsně za pilotní kabinu a ve střední části trupu byla vytvořena otevřená střelecká stanoviště. Závěrečná verze B – 25J ( vyrobeno 4 318 strojů ) přišla s prosklenou přídí typickou pro starší modely, ale některé letouny měly i plnou příď s osmi kulomety ráže 12,7 mm.

Mitchelly zaznamenaly v bojích ohromný úspěch. Létaly v řadách amerického armádního letectva zejména v Tichomoří a na středomořské scéně, včetně bojů nad severní Afrikou a Itálií. Zdaleka nejznámější akce provedená letouny B – 25 se odehrála v dubnu 1942, kdy se 16 speciálně upravených Mitchellů starší verze zúčastnilo náletu na Tokio a další cíle na japonských domácích ostrovech. Pod velením Jamese Doolitla, vzlétly tyto letouny z paluby letadlové lodi USS Hornet. Nálet byl velkým úspěchem americké propagandy a Spojencům přinesl velkou morální vzpruhu. S letouny B – 25 létaly za války rovněž bombardovací perutě RAF a jednotky armád zemí Commonwealthu, včetně australského Královského letectva. Velké množství stojů bylo dodáno v rámci Smlouvy o půjčce a pronájmu i do Sovětského svazu. Americké námořní jednotky používaly Mitchelly zejména v Pacifiku, a to v několika pozemních verzích označených PBJ. Vzhledem ke své úspěšné práci odvedené za 2. světové války byly B – 25 na základě dohod o obranné výpomoci po válce hojně exportovány, zejména do jihoamerických zemí.