Základní technické údaje: Martin Baltimore Mk.III

Typ: čtyřmístný lehký/střední bombardovací letoun, pohonná jednotka: dva hvězdicové pístové motory Wright Cyclone GR – 2 600 – 19 o výkonu 1 238 kW ( 1 660 koní ), výkony: max. rychlost 486 km/h ve výšce 3 355 m, výstup do výšky 4 570 m/12 min, dostup 7 315 m, dolet 1 530 km, hmotnost: prázdná 6 895 kg, plná 10 433 kg, rozměry: rozpětí 18,69 m, délka 14,77 m, výška 5,40 m, výzbroj: čtyři 7,7 mm kulomety Browning v křídlech, dva nebo čtyři 7,7 mm kulomety Browning ve hřbetní střelecké věži a dva 7,7 mm kulomety Browning ve spodním střelišti, maximálně 907 kg pum

Letoun Martin model 187 Baltimore vznikl na základě objednávky britského Královského letectva dalším vývojem z bombardéru Martin model 167 Maryland jako jeho výkonnější a víceúčelovější verze. První z 50 objednaných strojů Baltimore Mk.I dorazil do Spojeného království v říjnu 1941 a okamžitě se přestěhoval do Burtonwoodu poblíž Liverpoolu, kde začaly náročné testy. Prvních 150 strojů Baltimore Mk.I a Baltimore Mk.II dorazilo do Evropy bez motoricky poháněných hřbetních střeleckých věží, osamělý 7,7 mm kulomet Vickers K u verze Mk.II nahradila dvojice těchto zbraní.

RAF v té době lehké a střední bombardéry postrádalo především u svého středovýchodního letectva, první Baltimory proto v lednu 1942 převzala 223. peruť se základnou v egyptském Šanhúru a okamžitě na nich začala cvičit. Další jednotkou s Baltimory se stala 55. peruť, jež ale už dostala stroje Baltimore Mk.III. Bojově je použila za bitvy u Gazaly a v květnu 1942 u Tobrúku. Bombardéry této verze již dostaly motoricky poháněnou střeleckou věž Boulton – Paul se dvěma či čtyřmi 7,7 mm kulomety Browning. Obě perutě 55. a 223. operovaly se svými letouny nad Kyrenaikou, kde společně s 12. a 24. perutí Bostonů Mk.III jihoafrického letectva v Amíriji vytvořili 211. křídlo, součást bombardovacích sil pouštního letectva. Baltimory používaly rovněž 21. peruťSAAF a 1 437. samostatná letka, pro námořní průzkum pak i 69. a 203. peruť.

Denní a noční operace směřovaly proti Benghází a Tobrúku, cílem se stávaly vojenské tábory německého Afrika Korpsu a nepřátelská letiště v poušti. Po druhé bitvě u El – Alamejnu pokračovaly Baltimory v bojových letech nad Lybyi a Tuniskem, poté se zaměřily na předinvazní ofenzívu proti letištím Luftwaffe na Sicílii, Pantellerii a Sardinii, přičemž se osvědčila jejich robustnost a ovladatelnost. Roku 1943 obdrželo RAF v rámci Smlouvy o půjčce a pronájmu první stroje Baltimore Mk.IIIA, jež pod označením A – 30 přebíralo i letectvo americké. Hlavním rozdílem proti předchozímu modelu Mk.III se stala střelecká věž Martin 250CE se dvěma 12,7 mm kulomety Browning, která nahradila původní typ Boulton – Paul. Verze Baltimore Mk.IV ( A – 30A ) se od modifikace Mk.IIIA nelišila téměř vůbec, poslední podobou tohoto bombardéru se pak stal Baltimore Mk. V s výkonnějšími motory Wright GR 2 600 a 12,7 mm kulomety v křídlech. Britské Královské letectvo Baltimory používalo nad Sicílií a Itálií až do roku 1945, stejně jako letecké síly svobodné Francie a spojenecké italské letectvo. Určitý počet těchto strojů dostalo v rámci Smlouvy o půjčce a pronájmu Turecko. Celková výroba dala 1 575 Baltimorů všech verzí, poslední Baltimore Mk.V FW880 převzalo RAF v květnu 1944.