Základní technické údaje: Lockheed P – 80A Shooting Star

Typ: jednomístný přepadový stíhací letoun, pohonná jednotka: turboreaktivní motor General Electric J33 – A – 11 o tahu 17,78 kilonewtonu ( 1 814 kg ), výkony: max. rychlost 933 km/h ve výšce 8 535 m, počáteční stoupavost 1 395 m/min, dostup 13 715 m, dolet 870 km, hmotnost: prázdná 3 593 kg, plná 6 577 kg, rozměry: rozpětí 12,17 m, délka 10,52 m, výška 3,45 m, výzbroj: šest 12,7 mm kulometů v přídi

Druhým americkým proudovým stíhacím letounem, jenž se dočkal zalétání v letech 2. světové války, se stal typ Lockheed P – 80 Shooting Star. Dva předsériové stroje se dokonce dostaly ještě před koncem války v Evropě do bojové oblasti v Itálii, operační lety ale nepodnikly. Konstrukci vypracoval tým pod vedením Clarence L. Johnosona, jako pohonnou jednotku použil britský turboreaktivní motor Halford H.1 o tahu 13,34 kilonewtonu ( 1 361 kg ), první prototyp XP – 80 zvedl do vzduchu z letiště v Muroc Dry Lake 8. ledna 1944, pouhých 143 dní od zahájení prací, pilot Milo Burcham.

Další dva prototypy dostaly označení YP – 80A, pohon zajišťovaly motory J33 o tahu 17,78 kilonewtonu ( 1 814 kg ), jež vyvinula firma Allison z původních jednotek General Electric a první z nich vzlétl 10. června 1944. Dolnoplošník s křídlem s laminárním profilem a vstupy do motorů u trupu přímo před kořeny nosných ploch dosáhl maximální rychlosti 898 km/h nad úrovní hladiny moře.

Pro potřeby služebních zkoušek vzniklo 13 předsériových YP – 80A s pohonnými jednotkami J33 – GE – 9 nebo J33 – GE – 11 a s výzbrojí šesti kulometů v přídi. Zkoušky začaly v říjnu 1944 a v květnu 1945 se právě z této série dostaly dva letouny do Itálie. Sériová výroba P – 80A se ovšem rozjela až v prosinci téhož roku, tedy čtyři měsíce poté, co 2. světová válka skončila definitivní porážkou Japonska. Služební kariéra P – 80 v americkém letectvu ovšem trvala dlouhá léta i po válce, významná jsou především léta 1950 – 1953 a účast v korejské válce.