Základní technické údaje: Grumman J2F – 5 Duck

Typ: třímístný víceúčelový obojživelný letoun, pohonná jednotka: hvězdicový pístový motor Wright R – 1920 – 50 Cyclone o výkonu 634 kW ( 850 koní ), výkony: max. rychlost 303 km/h ve výšce 3 960 m, výstup do výšky 3 050 m/10 min a 12 vteřin, dostup 7 955 m, dolet 1 255 km, hmotnost: prázdná 1 950 kg, plná 3 044 kg, rozměry: rozpětí 11,89 m, délka 10,36 m, výška se zataženými koly 3,76 m, výzbroj: pohyblivý 7,62 mm kulomet v zadní části kabiny, 295 kg pum nebo hlubinných náloží pod křídly

Atraktivní plovákový dvojplošník Grumman J2F  využíval kolový podvozek zatahovaný do stran hlavního plováku. Tuto důmyslnou koncepci vyvinula firma Grumman již ve 30. letech a užila ji u svého víceúčelového obojživelného letounu JF – 1, sloužícího od roku 1934 v rámci perutě VS – 3 na palubě letadlové lodi USS Lexington. Dalším vývojem vznikl vzhledově velmi podobný, nepatrně zvětšený stroj J2F, známý pod jménem Duck, jenž poprvé vzlétl 25. června 1935.

Letectvo námořních sil Spojených států si bezprostředně poté objednalo 89 letounů modifikace J2F – 1. Dvoučlenná posádka seděla pod dlouhým krytem kabiny, další dva členové posádky, nebo cestující, sedící vedle sebe, pak používali kabinu v rozměrném pylonu, spojujícím hlavní plovák s trupem. Letouny této verze ( vybavené navíc přistávacím hákem ) sloužily na palubách amerických letadlových lodí bezprostředně před válkou. Následovalo třicet letounů modifikace J2F – 2, z nichž devět dokončili v subverzi J2F – 2A s dvojicí 7,62 mm kulometů a závěsy pro lehké pumy. V této podobě sloužily u perutě VMS – 3 Sboru námořní pěchoty Spojených států v St. Thomasu na Panenských ostrovech. K malým změnám došlo u dvaceti strojů J2F – 3 ( poháněl je motor Wright R – 1280 – 36 ) a dvaatřiceti J2F – 4 ( Wright R – 1280 – 30 ). Blížící se nebezpečí války pak přinutilo námořnictvo objednat si u firmy Grumman 144 letounů J2F – 5 ( Wright R – 1280 – 50 ).

Pro potřeby námořnictva sloužily stroje v celé řadě rolí, pro spojení s plavidly na volném moři, vlečení vzdušných terčů, námořní záchrannou službu, jako sanitní letadla a pro neoperační průzkum. Určité množství těchto dvojplošníků používala Pobřežní stráž, jeden pod označením OA – 12 zkoušelo jako průzkumný i americké armádní letectvo. Tlak na továrnu společnosti Grummna v Bethpage v New Yorku, jež stavěla palubní stíhačky Wildcat, vyvrcholil v převedení výrony Ducků do továrny Columbia Aircraft ve Valley Stream. Sem také přišla okamžitě po útoku na Pearl Harbor objednávka na 320 strojů modelu J2F – 6. Stroje této řady poháněly motory Wright R – 1820 – 54 o výkonu 671 kW ( 900 koní ). Roku 1945 po dokončení posledního z nich, skončila sériová výroba dvojplošníků, jichž vzniklo ve všech verzích celkem 653. Ve druhé polovině války již J2F sloužily téměř výhradně na pozemních základnách, ze starších strojů proto odmontovali přistávací hák a na nové letouny ho již vůbec neinstalovali. Jejich úlohou se staly i protiponorkové hlídky, při nichž nosily dvě 147 kg hlubinné nálože.