Základní technické údaje: Grumman F8F – 2 Bearcat

Typ: jednomístný palubní stíhací letoun, pohonná jednotka: hvězdicový pístový motor Pratt a Whitney R – 2800 – 30W Double Wasp o výkonu 2 250 k, výkony: max. rychlost 719 km/h ve výšce 6 096 m, dolet přibližně 1 775 km, dostup 12 802 m, hmotnost: prázdná 3 322 kg, plná 4 387 kg, rozměry: délka 8,48 m, rozpětí 10,92 m, výška 4, 21 m, výzbroj: čtyři kanony ráže 20 mm v křídlech, rakety či pumy do max. hmotnosti 907 kg pod křídly

Vývoj stíhacích letadel nabral ve 30. letech a během 2. světové války ohromnou dynamiku. Ke konci konfliktu již byla v provozu celá řada celokovových jednoplošníků se samonosným křídlem a pístovým motorem. To byl ohromný skok kupředu ve srovnání s dvojplošníky, které o pár let dříve tvořily páteř vojenského letectva. Přesto se již i těmto vysoce výkonným válečným letounům pomalu nachyloval čas. Příchod proudového pohonu totiž znamenal, že se na vynikající vrtulové stíhačky z druhé poloviny 2. světové války začalo pohlížet jako na zastaralá letadla.

Jednou z pístových stíhaček pozdějšího období války byl Grumman F8F Bearcat, stroj určený pro potřebu amerického námořnictva v boji proti Japonsku v Tichomoří, který se ale objevil příliš pozdě na to, aby do konfliktu skutečně zasáhl. Ve skutečnosti byl posledním z rodiny pístových námořních stíhaček firmy Grumman provozovaných na letadlových lodích, která sahala až k dvojplošníku Grumman FF z roku 1931, což opět dokazuje, jak rychle se design stíhacích letounů posunul vpřed. Bearcat byl zkonstruován podle požadavku amerického námořnictva na stíhací letoun provozovaný ze všech typů letadlových lodí. Měl mít dobrou výkonnostní charakteristiku v malých výškách, měl být dostatečně obratný a také měl mít dostatečnou stoupavost kvůli pronásledování nepřátelských letadel. Firma Grumman v tomto projektu použila všechny zkušenosti získané při vývoji vynikající řady stíhacích jednoplošníků, do které patřily F4F Wildcat a F6F Hellcat.

Bearcat, který byl vybaven nejvýkonnějším dostupným motorem a drakem, jenž byl ve srovnání s většinou ostatních námořních stíhaček překvapivě malý, prokázal vynikající výkonnostní charakteristiky. Prototyp XF8F – 1 vzlétl poprvé v srpnu 1944, v říjnu přišla objednávka na 2 023 kusů. První jednotkou námořnictva, která přešla na výrobní verzi F8F – 1, byla v květnu 1945 stíhací peruť VF – 19. Tento útvar se však ještě v srpnu 1945 teprve připravoval na své bojové nasazení. V rámci hlavních výrobních verzí F8F – 1 a F8F – 2 existovalo několik specifických modelů, včetně denních stíhaček, radarem vybavených nočních stíhaček a průzkumných letounů. Konec války znamenal výrazné omezení výrobních kontraktů a nakonec bylo vyrobeno celkem 1 266 strojů ( podle některých zdrojů 1 191 ). Po válce tyto letouny provozovalo Námořnictvo USA, Thajsko a rovněž Vietnam. Nejvýznamnější nasazení absolvovaly Bearcaty během francouzských operací v Indočíně.