Základní technické údaje: Boeing B – 18A Bolo

Typ: šestimístný bombardovací letoun, pohonná jednotka: dva motory Wright R – 1820 – 53 o výkonu 1 000 k ( 746 kW ), výkony: max. rychlost 345 km/h, dolet 1 450 km, dostup 7 285 m, hmotnost: prázdná 7 403 kg, plná 12 552 kg, rozměry: délka 17,62 m, rozpětí 27,28 m, výška 4,62 m, výzbroj: tři kulomety ráže7,62 mm v přední části trupu a v horním a spodním střelišti

Douglas B – 18 byl vyvinut v roce 1935 na základě požadavků US Army jako náhrada za bombardovací letoun Martin B – 10. Prototyp DB – 1 byl poháněn dvěma hvězdicovými motory R – 1820 – 45 o výkonu 930 k ( 693 kW ) a využíval motory, křídlo a ocasní část dopravního letounu DC – 2 ve spojení s novým prostornějším trupem. Obrannou výzbroj tvořily kulomety umístěné ve střelištích na přídi, na hřbetě a na břiše. Typ byl zařazen do sériové výroby pod označením B – 18. První 134 sériové stroje mohly nést 2 948 kg pum místo původních 1 966 kg. Další poptávka vedla k výrobě 217 kusů verze B – 18A se silnějšími motory, zahrocenou a více prosklenou přední částí trupu a změněným hřbetním střeleckým stanovištěm.

Kanaďané převzali 20 exemplářů jako Digby Mk.I. Jako bombardér byl tento typ ze služby vyřazen v roce 1942. Mnoho přeživších strojů bylo upraveno k dopravním účelům. Celkem 124 strojů B – 18A po úpravách posloužilo k protiponorkovému hlídkování, dva kusy převzala Brazílie jako B – 18C a ostatní používali Američané pod označením B – 18D.

V roce 1940 byla těmito stroji vybavena většina amerických bombardovacích perutí. Mnohé z těch, které byly součástí 5. a 11. bombardovací skupiny na Havaji, bylo zničeno během japonského útoku 7. prosince 1941 na základnu amerického tichomořského loďstva v Pearl Harboru. Do roku 1942 byly B – 18 v prvoliniové službě vystřídány čtyřmotorovými létajícími pevnostmi B – 17. Do konce války se letounům Bolo v protiponorkových hlídkách, podařilo potopit tři německé ponorky. Celkem bylo vyrobeno 350 bombardérů B – 18 všech verzí.