Základní technické údaje: Douglas A – 26B Invander

Typ: třímístný bitevní letoun přímé podpory, pohonná jednotka: dva hvězdicové vzduchem chlazené pístové motory Pratt a Whitney R – 2 800 – 27 o výkonu 1 492 kW ( 1 600 koní ), výkony: max.  rychlost 572 km/h ve výšce 3 660 m, výstup do výšky 3 050 m/osm min a šest vteřin, dostup 6 735 m, dolet 2 255 km, hmotnost: prázdná 10 147 kg, plná 15 876 kg, rozměry: rozpětí 21,34 m, délka 15,24 m, výška 5,64 m, výzbroj: šest pevných 12,7 mm kulometů v přídi, po dvou dalších kulometech ve hřbetním a spodním střelišti, 1 814 kg pum v pumovnici a až  907 kg bojového nákladu na podvěsech pod křídly, pumy nebo šestnáct 127 mm raketových střel.

Hranice mezi skutečnými letouny pro přímou podporu a tzv. lehkými bombardéry je nejlépe vytyčena v podobě americké útočné kategorie. Typ Douglas A – 26 Invander se svým pojetím blížil spíše lehkému bombardéru. Původně vznikly souběžně tři základní modely tohoto stroje, noční stíhačka, klasický bombardér a útočný letoun. Vzorem pro sériovou výrobu se stala jenom posledně jmenovaná varianta, která se jako A – 26B do boje poprvé dostala v Evropě v listopadu 1944 v rámci americké 9. letecké armády.

Výzbroj modelu tvořila šestice kulometů v přídi, dalších osm kulometů mohlo pálit z podvěsů pod křídly a při útocích proti pozemním cílům se směrem dopředu obracely i hlavně dvou kulometů ve hřbetní střelecké věži. Celkem se tedy do zteče mohlo zapojit až šestnáct těžkých zbraní. Kabinu a palivové nádrže chránilo pancéřování odolné proti lehkým pěchotním zbraním, výzbroj doplňovalo celkem 1 814 kg pum v pumovnici. Přestože mohla tato silná zbraň způsobit v řadách protivníka doslova masakr, nesehrál Invander v rámci taktické podpory na evropském bojišti příliš významnou úlohu. Příčinou se stala jeho neschopnost operovat z předsunutých polních letišť, pokud tyto plochy nepadly Spojencům do rukou zcela nepoškozené. Pokud ovšem Invandery operovaly pouze z kvalitních a dostatečně vybavených letištních ploch, měly nad bitevní pole příliš daleko.

Bombardéry A – 26 se proto používaly prakticky výhradně pouze proti pevným objektům, letištím či mostům, kde ale většího efektu dosahoval vyšší užitečný náklad klasických středních bombardérů. Pro operace v Pacifiku, kde americké síly postupovaly z jednoho dobytého ostrova na druhý, nechalo Americké armádní letectvo pracoviště bombometčíka navádějícího letoun na přesný zásah pumami z vodorovného letu. Takto upravené letouny dokázaly provádět standardní nálety a přesné bombardování ze střední výšky. Nadále tedy sloužily prakticky výlučně již jenom jako střední bombardéry.