Základní technické údaje: Curtiss SOC – 1 Seagull

Typ: dvoumístný pozorovací a průzkumný plovákový letoun, pohonná jednotka: hvězdicový pístový motor Pratt a Whitney R – 1340 – 18 Wasp o výkonu 447 kW ( 600 k ), výkony: max. rychlost 253 km/h, výstup do výšky 1 525 m – 5 minut a 54 vteřin, dostup 4 540 m, dolet 1 535 km, hmotnost: prázdná 1 591 kg, plná 2 466 kg, rozměry: délka 9,65 m, rozpětí 10,97 m, výška 4,29 m, výzbroj: pevný 7,62 mm kulomet a pohyblivý 7,62 mm kulomet v zadní části kabiny, dvě 45 kg pumy pod křídly

Roku 1940, kdy služební kariéra pozorovacího plovákového letounu Curtiss SOC Seagull dosáhla vrcholu, bychom tyto dvojplošníky nalezli na všech amerických bitevních lodích, křižnících, letadlových lodích, ale i na torpédoborcích, nosičích hydroplánů, dvou dělových člunech, u perutě Sboru námořní pěchoty Spojených států a na základně pobřežní stráže. Do sériové výroby se tento typ dostal v roce 1935, když předtím ve srovnávací soutěži porazil letouny Douglas XO2D – 1 a Vought XO5U – 1 a již 12. listopadu téhož roku se první sériový SOC – 1 dostal na palubu lehkého křižníku USS Marblehead. Následovaly verze SOC – 2, SOC – 3 a SOC – 4 a také SON – 1, vyráběná společností Naval Aircraft Factory.

Stroje mohly užívat plovákový i kolový podvozek a ve službě zcela zatlačily předešlé typy Vought O2U a O3U. Jejich úkolem se stalo navádění velkých děl amerických bitevních lodí. Na každé bitevní lodi se nacházely tři nebo čtyři SOC, na těžkých křižnících čtyři a na lehkých křižnících dva letouny. Vlajkové lodě obvykle disponovaly dalším SOC pro potřeby velícího důstojníka celé formace. Letectvo námořních sil Spojených států si ke konci roku 1938 objednalo celkem 304 letouny, další 3 pak pobřežní stráž a během dvou let se do služby dostalo již 279 strojů, včetně 83 naloděných na bitevních lodích bitevního loďstva, 63 na křižnících, 30 u Atlantické eskadry a 15 u Divize letadlových lodí.

Japonskému útoku na Pearl Harbor padlo za oběť 9 letounů SOC na palubách lodí a 13 strojů na pobřeží. Bitvy u ostrova Midway se tyto stroje nezúčastnily, přibližně 20 dvojplošníků Seagull podnikalo ve službách 61. bojového svazu průzkumné lety za bojů o Šalamounovy strovy. Ještě roku 1943 projevovaly mimořádnou aktivitu při bojích o Wake, Marshallovy a Gilbertovy ostrovy. Většina ze zastaralých dvojplošníků dostala v průběhu roku 1943 kolový podvozek, s nímž sloužila na palubách eskortních letadlových lodí, na některých křižnících ale stále sloužily plovákové modifikace. V této podobě například operovaly nad invazní flotilou u pobřeží severní Afriky v listopadu roku 1942. Téhož roku padlo rozhodnutí nahradit typ SOC jednoplošníkem Curtiss SO – 3C Seamew, tento typ ale zklamal a přestože ho vzniklo poměrně velké množství, zůstaly dvojplošníky Seagull ve službě letectva Námořních sil Spojených států až do konce roku 1944.