Základní technické údaje: Curtiss SC – 1 Seahawk

Typ: jednomístný pozorovací letoun a záchranný plovákový letoun, pohonná jednotka: hvězdicový pístový motor Wright R – 1820 – 62 Cyclone o výkonu 1 007 kW ( 1 350 koní ), výkony: max. rychlost 504 km/h, výstup do výšky 3 050 m/čtyři minuty a šest sekund, dostup 11 370 m, dolet 1 016 km, hmotnost: prázdná 2 867 kg, plná 4 082 kg, rozměry: délka 11,09 m, rozpětí 12,5 m, výška 5,49 m, výzbroj: dva pevné 12,7 mm kulomety, dvě 113 kg a dvě 45 kg pumy

Unikátním představitelem amerických pátracích plovákových letounů 2. světové války je jednoplošník Curtiss SC – 1 Seahawk ( chaluha ) – jednomístný typ s relativně vysokými výkony a rychlostí blížící se stíhačce. Navíc se tento letoun stal téměř posledním zástupcem dlouhé linie pátracích typů firmy Curtiss, sloužících na palubách amerických bitevních lodí a křižníků. Podobně jako jeho předchůdce se i Seahawk vyznačoval velkým centrálním plovákem a dvěma vyvažovacími plováky pod konci křídel. Místo plováků mohl být pro operace na pobřeží instalován kolový podvozek.

Návrh Curtissovy konstrukční kanceláře Curtiss SC – 1 Seahawk přijalo letectvo Námořních sil Spojených států 30. října 1942 a prototypy si objednalo 31. března 1943. První dva SC – 1 absolvovaly inaugurační let 16. února 1944 a v téže době dostala mateřská firma objednávku na 500 sériových strojů. Vlastní sériová výroba začala až koncem léta téhož roku, první letoun dokončili s kolovým podvozkem, s nímž přelétl na letiště pobřežního skladu. Plováky firmy Edo, dorazily samostatně. Po zkompletování nalodili koncem roku 1944 stroj na konvoj mířící do Austrálie se zásobami pro americkou 7. flotilu. První SC – 1 se nakonec dostal 22. října na palubu lodi USS Guam.

Hlavní úlohou letounů Seahawk se nakonec stala letecká záchranná služba a to i navzdory úzkému trupu s jediným provizorním místem v zadní části, umožňujícímu vyzvednutí pouze jednoho sestřeleného letce. Při relativně bezproblémovém znovuobsazení Bornea, což Spojenci na konci války považovali za něco dosti nepodstatného a kdy opozici tvořil jen nepatrný počet japonských letadel, použila 7. flotila několik letounů Seahawk pro navádění dělové palby při dělostřelecké přípravě před vlastním vyloděním.

Určitý počet letounů převedli do útočné kategorie, každý letoun mohl nést v pumovnici v centrálním plováku dvojici 45 kg pum. Na boj proti ponorkám pak letoun vybavili pouzdrem s radarem ASH pod pravým křídlem a 113 kg pumou pod křídlem levým. Do vítězství nad Japonskem, po němž došlo ke zrušení značné části objednávky, vzniklo celkem 566 letounů Seahawk. Ještě v roce 1946 ale letectvo Námořních sil Spojených států převzalo devět strojů modernizované verze SC – 2.