Základní technické údaje: Consolidated PB2Y – 3

Typ: desetimístný námořní průzkumný a bombardovací létající člun, pohonná jednotka: čtyři 14válcové vzduchem chlazené motory Pratt a Whitney R – 1830 – 88 Twin Wasp o výkonu 895 kW ( 1 200 koní ), výkony: max. rychlost 359 km/h ve výšce 6 095 m, počáteční stoupavost 174 m/min, dostup 6 250 m, dolet 3 815 km, hmotnost: prázdná 18 568 kg, plná 30 845 kg, rozměry: rozpětí 35,05 m, délka 24,2 m, výška 8,38 m, výzbroj: dvojité 12,7 mm kulomety v přední, hřbetní a zadní střelecké věži, dva 12,7 mm kulomety v bočních střelištích, osm 454 kg pum v pumovnici a čtyři 454 kg pumy nebo dvě torpéda na vnějších závěsech, v transportní verzi pak kabina pro 45 cestujících

V duchu amerického izolacismu poloviny 30. let a ve vidině nebezpečí toho, že by se očekávaná světová válka mohla projevit i na mořích v bezprostřední blízkosti hranic Spojených států amerických, projevilo i letectvo Námořních sil Spojených států, zájem o vývoj velkých průzkumných bombardérů. Dne 27. července 1936 uzavřela americká vláda smlouvu se společností Consolidated Aircraft Corporation na vývoj podobného stroje. Výsledkem se stal typ Consolidated XPB2Y – 1, velký čtyřmotorový hornoplošník s jednoduchou svislou ocasní plochou a vyvažovacími plováky, jež po zatažení vytvářely koncové oblouky nosných ploch. Po prvním letu prototypu 17. prosince 1937 se ukázalo, že letoun trpí ve vzduchu značnou směrovou nestabilitou, mnohem lépe že se chová na vodní hladině.

Konstruktéři proto změnili projekt instalací dvojitých svislých ocasních ploch okrouhlého tvaru. Po sérii zkoušek si letectvo Námořních sil Spojených států objednalo šest sériových PB2Y – 2, jež 31. prosince 1940 zařadilo do své hlídkové perutě VP – 13. Protože letoun postrádal pancéřování i samosvěrné obaly palivových nádrží, objednalo si letectvo Námořních sil Spojených států na základě zkoušek vývoj nové verze PB2Y – 3. U této verze se objevil 907 kg těžký pancíř, samosvěrné obaly palivových nádrží a nové svislé ocasní plochy ve tvaru štítů kmene Zulu, charakteristické pro bombardér B – 24 téhož výrobce. První stroje objednané 210kusové série začalo letectvo Námořních sil Spojených států přebírat roku 1941. Deset letounů převzalo britské Královské letectvo, jež je provozovalo v severním Atlantiku u svého Velitelství transportního letectva jako nákladní stroje pod označením Consolidated Coronado Mk.I v barvách 231. perutě. Transportní konverze 31 bombardérů vznikla i ve Spojených státech. Letoun s kabinou pro 45 cestujících nebo 7 258 kg nákladu dostal označení PB2Y – 3R.

Vzhledem k neodpovídajícímu, příliš výškovému výkonu svých pohonných jednotek dostaly některé americké transportní stroje motory R – 1830 – 92, s nimiž mohly provádět hlídkové lety nad mořem v letové hladině nižší než 3 050 m. Letouny s novými motory dostaly označení PB2Y – 5, sanitní verze, sloužící v Pacifiku, pak PB2Y – 5R. Další rozdíl mezi modelem PB2Y – 2 a PB2Y – 5 se týkal protažení zadního výstupku spodní strany plovákového trupu pro zlepšení plovacích vlastností. Přes všechny tyto změny se typ Coronado nikdy nestal příliš užívaným letounem, protože jejich původní úlohu dokázaly bez problémů převzít moderní stroje například Consolidated PB4Y – 1, jež nevyžadovaly posádky speciálně cvičené pro operace na vodní hladině, pro dálkový námořní průzkum se zase jako vhodnější ukázaly nepřekonatelné stroje Consolidated PBY Catalina.