Základní technické údaje: Boeing B – 17G

Typ: desetimístný denní těžký bombardovací letoun, pohonná jednotka: čtyři hvězdicové pístové motory Wright Cyclone R – 1820 – 97 o výkonu 895 kW ( 1 200 koní ), výkony: max. rychlost 462 km/h ve výšce 7 620 m, výstup do výšky 6 096 m /37 min, dostup 10 850 m, dolet s 2 722 kg nákladem pum 3 220 km, hmotnost: prázdná 16 391 kg, plná 32 660 kg, rozměry: rozpětí 31,62 m, délka 22,78 m, výška 5,82 m, výzbroj: pod přídí, za pilotní kabinou, pod trupem a na ocase střelecké věže se dvěma kulomety ráže 12,7 mm, po jednom kulometu ráže 12,7 mm po stranách trupu, po stranách přídě, v prostoru radioperátora, maximálně 7 983 kg pum

Velení Armádního leteckého sboru Spojených států amerických se plně spolehlo na operační teorii, podle níž vysoko letící a silně ozbrojené bombardovací letouny mohou účinně zasahovat i za denního světla a vydalo roku 1934 směrnici, na jejímž základě vznikl a do vzduchu se 28. července 1935 poprvé vznesl Boeing Model 299 Flying Fortress. Firma Boeing postavila nejprve 12 předsériových zkušebních strojů YB – 17, jež vstoupily do služby roku 1937. V letech 1940 – 1941 následovalo nevelké množství letounů verzí B – 17B a B – 17C a roku 1941 i B – 17D. U modelu B – 17E se objevila zvětšená směrovka a ocasní střeliště, jež se stalo typickým i pro následující verze, stejně jako motoricky poháněné střelecké věže s dvojicí kulometů za pilotní kabinou a pod trupem. Celkem vzniklo 512 letounů B – 17E, jež se jako první bombardovací stroje amerického letectva objevily u americké 8. letecké armády i nad okupovanou Evropou.

V letech 1942 – 1943 následovalo 3 400 letounů B – 17F se zvětšenou prosklenou přídí z jednoho kusu plexiskla a potom přišla nejvýznamnější modifikace. B – 17G vyzbrojená dvojicí kulometů umístěných pod přídí, zaměřených proti čelně útočícím stíhačkám, jíž vzniklo 8 680 kusů. Letouny s typickým podbradkem se dvěma kulomety vyráběly závody firem Boeing, Douglas a Lockheed – Vega. Hlavním působištěm Fortressů se za 2. světové války stala Evropa, mnohem menší množství operovalo i na Dálném východě. Jejich doménou se staly denní nálety, při nichž jejich svazy pokrývaly nebe nad Hitlerovou Říší. Narůstající ztráty těchto bombardovacích letounů dovedly Američany k využívání doprovodných stíhaček P – 38, P – 47 a P – 51. Došlo i k pokusům přestavět určitý počet bombardérů B – 17 do standartu YB – 40, tedy doprovodného letounu, jakéhosi létajícího křižníku s výzbrojí třiceti kulometů.

Fortressy verzí B – 17C, B – 17F a B – 17G v nevelkém množství sloužily i v barvách britského Velitelství bombardovacího letectva a Velitelství pobřežního letectva. Boeing B – 17 působil již roku 1935 ve fázi prototypu natolik silným dojmem, že dostal přezdívku Flying Fortress – létající pevnost. Jméno mu zůstalo a později se dokonce stalo registrovanou obchodní značkou. Armádní letecký sbor Spojených států původně požadoval pouze vícemotorový bombardér schopný přepravit 2 000 liber ( 907 kg pum ). Konkurenční společnosti navrhly stroje dvoumotorové, u Boeingu se ovšem rozhodli pro čtyři pohonné jednotky, s nimiž věřili, že docílí vyšší rychlosti a větší operační výšky. První B – 17 zákazníkovi Boeing dodal 1. března 1937, osmimístná posádka měla své pracovní prostory po celé délce tubusovitého trupu. Pět členů posádky letadla ovládalo defenzivní výzbroj. Uprostřed trupu se nacházela krátká a hluboká pumovnice s kapacitou 2 117 kg pum s průlezem uprostřed.

Od roku 1940 se k bojovým útvarům dostávaly letouny řady B – 17C poháněné motory Cyclone s turbokompresory o výkonu 895 kW ( 1 200 koní ), s nimiž bombardér  dosahoval maximální rychlosti 515 km/h. Vznikl tedy letoun mnohem rychlejší než všechny předchozí letouny. Roku 1941 převzalo britské Královské letectvo na žádost americké vlády dvacet letounů. Američané si totiž přáli zjistit, jak se bude stroj s tak silnou hlavňovou výzbrojí, samotěsnícími palivovými nádržemi a s pancéřováním chovat ve skutečném boji. Výsledek se stal zklamáním, devět letounů padlo během několika týdnů za oběť nepříteli, příčinou jejich nepříznivého osudu ovšem byla smůla a špatná taktika nasazení. Boeing se navíc z prvního nasazení poučil, konstrukci přepracoval a 5. září 1941 zalétl první B – 17E. Verze B – 17E se vyznačovala rozměrnější kýlovkou, s nimiž měl bombardér lepší stabilitu a tím i větší přesnost bombardování při letu ve velké výšce a také s větším směrovým kormidlem.

K mnoha změnám došlo i uvnitř trupu letadla, nejpatrnější se ovšem týkala defenzivní výzbroje, jež zesílila na deset kulometů ráže 12,7 mm a dva až tři kulomety ráže 7,62 mm. Slabší zbraň ovládali střelci v přídi, velkorážné kulomety se dostaly do motoricky poháněných střeleckých věží, dvojici těchto kulometů ručně ovládal střelec v prostoru kabiny radisty, přibyla manuálně ovládaná zadní střelecká věž a spodní střelecká věž, do níž se vybírali střelci zvlášť malých postav. V případě nouzového přistání musel střelec věž opustit, pamatováno bylo i na příklad zaseknutí dvířek průchodů z věže do trupu. Pomocí speciálního nástroje se dala věž od trupu oddělit, potom měl střelec uvolněný únikový prostor. Přinejmenším v jednom případě posádka tento nástroj sebou v letounu neměla, takže operační důstojník bombardovací skupiny 8. letecké armády musel nechat odstartovat další B – 17 a pomůcku z něj letounu v nouzi spustit na dlouhém drátu.

V dubnu 1942 se objevila verze B – 17F s mnoha dalšími vylepšeními. Například s přídí vyrobenou bez žeber z jednoho kusu plexiskla, k níž u pozdějších modifikací přibyly po stranách dva další 12,7 mm kulomety. Stovky bombardérů B – 17F se staly páteří stále sílící 8. letecké armády, jež od srpna 1942 operovala nad Německem a okupovanými evropskými státy. Po zkušenostech s německými stíhačkami útočícími čelně a s mimořádným efektem na americké bombardéry se objevila verze B – 17G, jíž přibyl podbradek se dvěma dalšími kulomety. Počet kulometů tak vrostl na třináct ( jedním kulometem bylo vybaveno střeliště v radistově kabině a protože číslo 13 američtí letci považovali za nešťastné, často tento kulomet z výzbroje vyřazovali ). Verze B – 17G se stala konečnou a s celkovým počtem 8 680 vyrobených strojů i největší. Posledních 7 000 bombardérů již nebylo v továrnách nastříkáno dříve používanou olivově zelenou barvou, jejich standardním povrchem se stala původní barva kovu.