Základní technické údaje: Bell – 59B Aircomet

Typ: jednomístný přepadový stíhací letoun, pohonná jednotka: dva turboreaktvní motory General Electric J31 – GE – 5 o tahu 8,89 kilonewtonu ( 907 kg ), výkony: max. rychlost 658 km/h ve výšce 10 670 m, výstup do výšky 3 050 m/3 min, dostup 14 040 m, dolet 644 km, hmotnost: prázdná 3 704 kg, plná 6 214 kg, rozměry: rozpětí 13,87 m, délka 11,62 m, výška 3,66 m, výzbroj: 20 mm kanon M4 a tři 12,7 mm kulomety v přídi

Ve Spojených státech se až do roku 1941 prakticky nikdo nezabýval využitím plynové turbíny pro pohon letadel, proto tedy Velká Británie Američanům poskytla hotový vzor společně se všemi údaji o výzkumech Franka Whittlea k danému datu. Vzhledem k tomu, že velmi blízko k výrobci motorů General Electric měla letecká firma Bell Aircraft Corporation, byla 5. září 1941 vybrána pro vývoj prvního stíhacího letounu používajícího původní americký turboreaktivní motor.

První ze tří prototypů letounu Bell Model 27, jež dostaly armádní označení XP – 59A, zvedl z letištní plochy v Muroc Dry Lake k nebi 1. října 1944 pilot Robert M. Stanley. Pohon zajišťovaly dvě turboreaktivní jednotky General Electric 1 – A. V podstatě kopie Whittleova motoru, zavěšené po stranách trupu pod kořeny křídel. V letech 1943 – 44 se prováděly pokusy se 13 vývojovými stroji XP – 59A, pro něž se zažilo jméno Aircomet, s výkonnějšími turboreaktivními motory General Electric I – 16 ( J 31 ). Cílem zkoušek ovšem bylo získání co největšího množství údajů o provozu letounů s turboreaktivními motory. Následovala objednávka 20 sériových stíhaček P – 59A s motory J31 – GE – 3 a 80 letounů P – 59B s pohonnými jednotkami J31 – GE – 5, protože však v té době již velmi úspěšně probíhaly zkoušky výkonnějšího letounu Lockheed P – 80 Shooting Star, došlo ke snížení objednávky P – 59B o 50 kusů.

S koncem války skončila i sériová výroba, mnohé letouny se pak dostaly ke specializované 412. stíhací skupině Amerického armádního letectva, kde je zkoušeli jako bezpilotní stroje a rovněž při dálkovém navádění jiných bezpilotních letadel, některé Bell P – 59 přitom dostaly druhý otevřený prostor pro pozorovatele na přídi. Žádný P – 59 to nedotáhl k operační službě, v druhé polovině roku 1943 se ale jeden XP – 59A dostal lodí do Velké Británie, kde v Královském leteckém ústavu a Leteckém a zbrojním zkušebním ústavu prošel řadou zkoušek.