Základní technické údaje: Beech Expeditor Mk.II

Typ: dvoumístný lehký dopravní letoun, pohonná jednotka dva hvězdicové pístové motory Pratt a Whitney R – 985 – AN – 1 Wasp Junior o výkonu 450 k ( každý ), výkony: max. rychlost 370 km/h u vodní hladiny, dolet 1 448 km, dostup 8 230 m, hmotnost: plná 3 402 kg, rozměry: délka 10,44 m, rozpětí 14,53 m, výška 2,95 m, výzbroj: žádná

Jeden z adeptů na nejdéle létající civilní a vojenské letadlo, všudypřítomný Beech Model 18, má za sebou dlouhou a pestrou kariéru, která se rozprostírá od 30. let 20. století až do prvních let století 21. Beech 18 byl v pořadí druhým lehkým užitkovým letadlem z dílny Beech Aircraft Co., se sídlem ve Wichitě v Kansasu, tím prvním byl dvojplošník Model 17.

Dvoumotorový Beech 18 vzlétl poprvé 15. ledna 1937 a byl určen jak pro civilní, tak i vojenské zákazníky. Ve světle blížící se války navýšila firma Beech své výrobní kapacity, aby dokázala uspokojit velké zakázky ze strany americké armády. Kromě standardních užitkových verzí, zakoupených jako C – 45 ( později UC – 45 ) pro armádu Spojených států a JRB Expeditor pro námořnictvo, se vyráběl specializovaný námořní výcvikový model AT – 7 Navigator a výcvikový stroj pro bombometčíky a palubní střelce AT – 11 Kansan s prosklenou přídí a vnitřní pumovnicí. Výcvikové verze pro americké námořnictvo patřily do rodiny modelů SNB.

F – 2 Ecpeditor ( někdy označovaný jako Discoverer ) byl fotografickou/průzkumnou verzí, zatímco v roce 1944 byla celá řada UC – 45F přestavěna na modely CQ – 3 určené pro rádiové navádění na cíl. Dochované exempláře verzí JRB a SNB získaly poté, co byl v roce 1962 přijat systém sjednocení označení u všech složek americké armády, označení C – 45. Většina aktivních C – 45 se používala jako lehká transportní letadla, ale některé se podílely na testování elektrotechnického vybavení, létaly jako dopravní VIP letouny nebo jako letecké ambulance. Několik námořních C – 45 vydrželo v provozu až do počátku 70. let. Za 2. světové války byly letouny Beech 18 dodávány dle Smlouvy o půjčce a pronájmu do Velké Británie, kde zhruba 424 letounů létalo u RAF a Královského námořnictva jako Expeditor Mk.I, Mk.II a Navigator Mk.I

Expeditor Mk.III byl verzí určenou pro Kanadské královské letectvo a tento model zahrnoval i několik podvariant, které po válce plnily různé role. Spousta letounů Beech 18 byla po válce exportována do Argentiny, Brazílie, Francie, Itálie, Nizozemí, Peru, Jižního Vietnamu a Turecka. Po válce se Beech vyráběl jako obchodní letoun a jeho výroba pokračovala až do listopadu 1969. Celá řada dochovaných vojenských modelů byla po skončení jejich vojenské služby přestavěna na civilní verze, přičemž civilní označení ve Spojených státech bylo C18S ( kromě AT – 11/SNB – 1 ). Přestavbu existujících letounů navíc nabízelo několik firem. Firmou Volpar přestavěné stroje s oblibou používala C.I.A. Na sklonku 20. století zůstal v aktivní službě alespoň jeden Beech 18 ( G 18S ) u Tongan Defence Services.