Základní technické údaje: Aeronca L – 3

Typ: dvoumístný lehký spojovací a pozorovací letoun, pohonná jednotka: 4válcový plochý pístový motor Continental o – 170 o výkonu 48 kW ( 65 koní ), výkony: max. rychlost 140 km/h, dostup 3 050 m, dolet 322 km, hmotnost: prázdná 379 kg, plná 590 kg, rozměry: rozpětí 10,67 m, délka 6,4 m, výška 2,34 m, výzbroj: žádná

Název Aeronca Aircraft Corporation přijala roku 1941 firma, jež vznikla již roku 1928 pod názvem Aeronautical Corporation of America. Jedním z nejúspěšnějších výrobků firmy se stal typ Aeronca model 65, hornoplošník vyvinutý na základě objednávky obchodu, který požadoval spolehlivý dvoumístný letoun tandemového uspořádání s dvojím řízením pro základní výcvik. Čtyři z těchto strojů, jež převzal Armádní letecký sbor Spojených států amerických, dostaly označení YO – 58. Následovalo 50 O – 58, 20 O – 58A a 335 O – 58B, sloužících u Amerického armádního letectva, které oficiálně vzniklo 20. června 1941.

Následujícího roku došlo k reklasifikaci kategorií, kdy se třída O, pozorovací, proměnila na L, spojovací a z letounů O – 58, O – 58A a O – 58B se staly, L – 3, L – 3A a L – 3B Grasshooper. Navíc do ukončení výroby roku 1944 přibylo i dalších 540 nových letounů L – 3B a po nich i 490 strojů L – 3C. Označení L – 3D, L – 3E, L – 3F, L – 3G, L – 3H a L – 3J použila armáda pro civilní letouny Modelu 65 s různými typy motorů, jež zrekvírovala po vstupu Spojených států amerických do 2. světové války. Všechny L – 3 vypadaly na první pohled prakticky stejně, lišily se mezi sebou prakticky pouze variacemi na vnitřním vybavení. U všech tvůrci použili konstrukci trupu a ocasních ploch tvořenou svařovanými ocelovými trubkami, potaženými plátnem, křídla na elegantně tvarovaných vzpěrách měla žebra z hliníku a celokovová křidélka, vše opět překrývalo plátno.

Pevný podvozek se zadním kolečkem měl oddělené hlavní podvozkové nohy vybavené po stranách olejovými tlumiči. Po vydání specifikace ne letoun pro výcvik pilotů kluzáků zareagovala firma Aeronca bezmotorovou verzí letounu Model 65. Z původního stroje L – 3 si nová konstrukce ponechala křídla, ocasní plochy a zadní část trupu, změny se ovšem dočkala přední část trupu se třetím sedadlem umístěným před stávající dvojicí sedaček v tandemu. Nové sedadlo obsazoval instruktor, dvě původní pak žáci, všichni tři letci měli k dispozici shodné letové přístroje a kompletní řízení. Celkem vzniklo 250 těchto cvičných kluzáků, jež USAAF provozovalo pod označením TG – 5, tři ke zkouškám převzalo letectvo Námořních sil USA, jež je označilo LNR. Firma Aeronca pokračovala ve výrobě spojovacích letounů i po válce přičemž letouny, jež používalo nové Vojenské letectvo USA, nesly označení L – 16.