Základní technické údaje: Tupolev Tu – 2S

Typ: čtyřmístný střední bombardovací letoun, pohonná jednotka: dva hvězdicové pístové motory Švecov AŠ – 82 FN o výkonu 1 380 kW ( 1 850 koní ), výkony: max. rychlost 547 km/h ve výšce 5 400 m, cestovní rychlost 442 km/h, výstup do výšky 5 000 m/9 minut 30 vteřin, dostup 9 500 m, dolet 2 000 km, hmotnost: prázdná 8 260 kg, plná 12 800 kg, rozměry: rozpětí 18,86 m, délka 13,8 m, výška 4,56 m, výzbroj: dva 20 mm kanony ŠVAK v kořenech křídel a tři 12,7 mm kulomety UBT po jednom v obou horních střelištích i ve spodním střelišti, maximálně 3 000 kg pum

Tupolev Tu – 2 vychází z prototypů lehkých bombardérů ANT – 58. ANT – 59 a ANT – 60 konstrukční kanceláře N. Tupoleva z let 1938 – 1940. ANT – 58 se dvěma 1 044 kW ( 1 400 koní ) motory Mikulin AM – 37 V – 12 absolvoval první let 29. ledna 1941. Za řízením seděl Michail Nuchtikov. U prototypu ANT – 60 konstrukční kancelář použila větší hvězdicové motory M – 82 o výkonu 1 104 kW ( 1 480 koní ), protože pohonné jednotky AM – 37 nevynikaly spolehlivostí. Výsledkem se stal konečný předobraz budoucího Tu – 2, bombardéru, který vstoupil do služby v sovětském letectvu poslední rok 2. světové války a zůstal v ní až hluboko do 50. let.

Sovětský průmysl se ještě stále nevzpamatoval z otřesu let 1941 – 1942, kdy se postup německých vojsk zařízl hluboko do území Běloruska a Ukrajiny. Letoun Tu – 2 se navíc ukázal příliš komplikovaný, takže muselo uplynout mnoho měsíců, během nichž konstruktéři stroj modifikovali a zjednodušovali pro budoucí velkosériovou výrobu. Definitivním modelem se stal Tu – 2S, jenž první let absolvoval 26. srpna 1943. Malé množství původních Tu – 2 se dostalo již v září 1942 k bojovým útvarům, kde jejich výkony, výzbroj a velikost přepravovaného pumového nákladu vzbudily opravdové nadšení. Od ledna 1944 se dostávaly k bojovým jednotkám první sériové bombardéry Tu – 2 a Tu – 2S, až v červnu téhož roku ovšem došlo k jejich prvnímu masivnímu vyzkoušení.

Místem zkoušky se stal jeden ze sektorů Karelského frontu, kde sovětská 13. letecká armáda pod vrchním velením generála A. A. Novikova shromáždila 757 letounů Baltské flotily a 2. gardového stíhacího sboru. V rámci těchto sil působilo i 249 lehkých bombardérů Pe – 2 a Tu – 2, mnohé z nich pak přímo ve stavu 334. letecké bombardovací divize plukovníka I. P. Skoka, jež byla za účast v těchto bojích citována v rozkazu. Za války vzniklo celkem 1 111 Tu – 2 všech verzí a subverzí. Jako bombardér se letoun do bojů zapojil až na podzim 1944, v době, kdy se fronta blížila z východu k samému centru Říše, mnohokrát Rudá armáda při dobývání opevněných míst, jako například Königsbergu ( dnes Kaliningrad ), Kotrzynu či fanaticky bráněných přístavů, povolala do boje své bombardéry. V září 1945 se mnoho bombardérů Tu – 2 podílelo i na útoku proti Japoncům v Mandžusku, kde jejich porážka bezprostředně předcházela úplnému konci 2. světové války.