Základní technické údaje: Tupolev SB – 2

Typ: trojmístný lehký/střední bombardovací letoun, pohonná jednotka: dva řadové pístové motory M – 100 o výkonu 619 kW ( 830 koní ), výkony: max. rychlost 410 km/h ve výšce 4 000 m, dostup 8 500 m, dolet 1 200 km, hmotnost: plná 5 732 kg, rozměry: rozpětí 20,33 m, délka 12,27 m, výška 3,25 m, výzbroj: dva 7,62 mm kulomety ŠKAS v přídi, 7,62 mm kulomet ŠKAS v horním střelišti nebo střelecké věži a týž kulomet ve spodním střelišti, maximálně 1 000 kg pum

Dva prototypy lehkého bombardovacího letounu ANT – 40 konstruktéra Andreje N. Tupoleva značně předběhly svou dobu. Když v srpnu 1934 vzlétl první z nich, letoun s celokovovou konstrukcí, uzavřenou pilotní kabinou a zatažitelným podvozkem, překvapil celý svět. Maximální rychlost ANT – 40, 325 km/h v operační výšce byla navíc vyšší, než jaké v oněch mírových dobách dosahovaly přepadové stíhací dvojplošníky většiny světových letectev. První výrobní série zamířila v rámci exportu do zahraničí a pro potřeby domácího sovětského letectva se dále rozpracoval druhý prototyp, známý pod názvem Tupolev SB – 2. Pohon zajišťovaly motory M – 100, ve skutečnosti licenčně vyráběné pohonné jednotky Hispano – Suiza 12 Ybr o výkonu 619 kW ( 830 koní ), které původně roztáčely dvojlisté vrtule s pevným úhlem náběhu.

První sériové SB – 2 převzalo sovětské letectvo v únoru 1936 a v říjnu téhož roku jich 210 se sovětskými posádkami přelétlo do Španělska, kde bojovaly na straně republikánů proti nacionalistickým vzbouřencům. Příchod těchto bombardérů ovlivnil strukturu frankistického stíhacího letectva, jež do té doby užívalo dvojplošníky Heinkel He 51 a Fiat CR.32 a nyní muselo urychleně přejít na rychlejší typy stíhaček s lepší stoupavostí. V témže období se SB – 2 dostaly i k čínským nacionalistům, bojujícím proti Japoncům a do Československa, které zakoupilo licenční práva a vyrábělo tyto bombardéry pod označením B. 71. Až do příchodu nových a výkonnějších stíhaček stačily výkony bombardérů SB – 2 bez problémů stroje uchránit před činností protivníka, zlomem se stal závěr občanské války ve Španělsku a tzv. Zimní války 1939 – 1940 proti Finsku, kdy nové stíhací letouny řadu těchto bombardérů dokázaly sestřelit. Pokusem o zvýšení výkonnosti SB – 2 se stala instalace motorů M – 100 A o výkonu 641 kW (  860 koní ) a vrtulí s měnitelným úhlem náběhu.

U modifikace SB – 2bis došlo ke zvýšení kapacity palivových nádrží, objevily se motory M – 103 o výkonu 716 kW ( 960 koní ) a vylepšené trojlisté vrtule VIŠ – 22. Dále vznikly rychlé transportní letouny PS – 40 a PS – 41a konstruktér Archangelskij přestavěl standardní SB – 2bis do podoby typu SB – RK, střemhlavého bombardéru se zmenšenou nosnou plochou a dvěma přeplňovanými motory M – 105 R. Slávu letounu SB – 2 jako dennímu bombardéru náhle ukončily zuřivé boje po 22. červnu 1941, kdy do Sovětského svazu vtrhli Němci. Ty sovětské bombardéry, jež neskončily v planoucích troskách přímo na letištích, se statečně vydávaly na bojové výpravy nad frontu, kde ale platily krvavou daň stíhačkám Messerschmitt Bf 109 F německé Luftwaffe. Posléze proto dostaly přeživší SB – 2 a SB – 2bis nový úkol, noční nálety ve stavu sovětského armádního i námořního letectva. Celkem vzniklo 6 967 SB – 2 všech verzí.