Základní technické údaje: Polikarpov u – 2VS

Typ: cvičný a víceúčelový letoun, pohonná jednotka: hvězdicový pístový motor M – 11 o výkonu 75 kW ( 100 koní ), výkony: max. rychlost 156 km/h, dostup 4 000 m, dolet 400 km, hmotnost: prázdná 635 kg, plná 890 kg, rozměry: rozpětí 11,4 m, délka 8,17 m, výška 3,1 m, výzbroj: kulomet ráže 7,62 ovládaný pozorovatelem/střelcem, u lehkých bombardovacích verzí 8 lehkých pum

Letoun Polikarpov U – 2 zaujímá v historii sovětského letectví význačné místo, start kariéry tohoto dvojplošníku ale nepatřil k nejšťastnějším. Prototyp U – 2TPK se objevil počátkem roku 1927 s tím, že konstruktér ho navrhl tak, aby jeho údržba i náhrada jednotlivých částí probíhala co nejpohodlněji a nejekonomičtěji, křídlo se například skládalo ze čtyř silných vzájemně zaměnitelných obdélníkových panelů, jeho konce byly rovněž hranaté. Stejně tak i ovládání řídících ploch bylo shodné pro křidélka, výškové i směrové kormidlo. Výsledkem se stal dvojplošník s mizernými letovými vlastnostmi. Následovala rozsáhlá rekonstrukce, z níž vzešel čistý, obratný dvojplošník s jednoduchými nosnými plochami se zaoblenými konci, konvenčním pevným podvozkem se společnou nápravou hlavních kol a tandemově uspořádanými pilotními prostory pro instruktora a žáka.

Pohon zajišťoval hvězdicový motor o výkonu 75 kW ( 100 koní ). V nové podobě prototyp poprvé vzlétl 7. ledna 1928 a po naprostém úspěchu zkoušek následovalo ještě v průběhu téhož roku zahájení masové výroby. Do okamžiku německého vpádu do Sovětského svazu v polovině roku 1941 převzal uživatel více než 13 000 letounů. Původní role nového letounu zahrnovala výhradně výcvik, brzy se ale objevily U – 2 modifikované do podoby lehkého dopravního stroje, vzdušné ambulance a zemědělského letadla. Sériová výroba pokračovala v masové podobě i během 2. světové války, kdy se U – 2 dočkal celé řady nejrůznějších nasazení, jako spojovací, lehký útočný letoun, noční narušitel a propagandistický stroj vybavený mikrofonem a tlampačem.

Po Polikarpově smrti 30. července 1944 došlo na počest konstruktéra k přejmenování letounů U – 2 na Po – 2. Sériová výroba pokračovala v Sovětském svazu i několik let po skončení války. Cvičné a ambulantní verze se ve velkých počtech stavěly ve v letech 1948 – 1953 i v Polsku. Stroje Po – 2 sloužily v mnoha spojeneckých státech Sovětského svazu a v řadě z nich, stejně jako na území bývalého Sovětského svazu, zůstává nevelký počet těchto letadel stále provozuschopný. Dosti důvěryhodný údaj hovoří o tom, že celkem vzniklo okolo 40 000 letounů   Po – 2 všech verzí.