Základní technické údaje: I – 16 typ 24

Typ: jednomístný stíhací letoun, pohonná jednotka: motor M – 63 o výkonu 900 HP v kritických výškách a 1 000 HP nad hladinou moře, výkony: rychlost nad hladinou moře 440 km/h, ve výšce 4 800 m 475 km/h, stoupání do výšky 5 000 m/6,0 min, dostup 9 700 m, dolet 440 km, hmotnost: prázdná 1 382 kg, plná 1 882 kg, rozměry: délka 6,13 m, rozpětí 9,00 m, výška 3,25 m, výzbroj: dva kulomety ŠKAS ráže 7,62 mm a dva kanony ŠVAK ráže 20 mm

Tento letoun byl navržen v roce 1933 konstrukční kanceláří N. N. Polikarpova. První vzlet prototypu se uskutečnil dne 31. prosince 1933 a byl veden Centrální Návrhářskou Kanceláří 12 V. P. Ckalova. Konstrukce I – 16 byla pravděpodobně inspirována malými závodními letouny americké výroby Gee Bee. Vznikl zvláštní samonosný jednoplošník s dřevěným trupem, plátnem potaženými křídly, zatahovacím podvozkem a stavitelnou vrtulí. Skvělý bojovník schopný ohromné obratnosti v soubojích.

Proslavil se malými rozměry a tím i slabou setrvačností při akrobacii. Ve skutečnosti byl I – 16 docela nestabilní a vyžadoval od pilota více pozornosti při sebemenším pohybu při řízení. Nicméně I – 16 se mohl chlubit skvělou rychlostí. Ve své době až skoro o 100 km/h rychlejší než jeho současníci. Sériová výroba začala roku 1934 a letoun se dočkal mnoha modifikací. K přednostem patřila skvělá obratnost a na svou dobu dobrá výzbroj. Naopak nešvarem u tohoto stroje, ostatně jako u všech Polikarpovových letounů, byla nadměrná citlivost při řízení.

Letouny se poprvé dostaly do boje koncem září 1936 ve Španělsku. Zde byly pojmenovány Mosca ( Moucha ). Do Španělska bylo dodáno celkem 157 strojů a dalších 30 zde bylo postaveno v licenci. Fašisté jim přezdívali Rata ( Krysa ). Zpočátku to byly nejlepší stíhací letouny ve Španělsku, ve střetech s modernějšími Bf 109 však většinou podlehly. Letoun se dále zúčastnil vzdušných bojů v sovětsko – japonských pohraničních konfliktech, létal v Zimní válce proti Finsku v letech 1939 – 1940. Zde byl nasazen nejen jako stíhačka, ale též jako stíhací bombardér. Proti většině tehdejším stíhacím letounům Luftwaffe byl I – 16 beznadějně zastaralý a pilotům často nezbývalo než do nepřátelského letadla narazit. Koncem roku 1943 byl I – 16 s konečnou platností stažen z výzbroje sovětského letectva, neboť v té době již byla k dispozici lepší letadla v dostatečném počtu. Do té doby se vyrobilo kolem 7 000 strojů I – 16 všech verzí.