Základní technické údaje: Petljakov Pe – 2

Typ: trojmístný lehký/střední bombardovací/střemhlavý bombardovací letoun, pohonná jednotka: dva řadové pístové motory Klimov M – 105 R V – 12 o výkonu 820 kW ( 1100 koní ), výkony: max. rychlost 540 km/h, cestovní rychlost 428 km/h, výstup do výšky 500 m /7 minut, dostup 8 800 m, dolet 1500 km, hmotnost: prázdná 5 876 kg, plná 8 496 kg, rozměry: rozpětí 17,16 m, délka 12,66 m, výška 4 m, výzbroj: dva pevné 7,62 mm kulomety ŠKAS nebo jeden 7,62 mm kulomet ŠKAS a jeden 12,7 mm kulomet Berezin UBT v přídi, po jednom 7,62 mm kulometu ŠKAS nebo 12,7 mm kulomet Berezin UBT v horní a spodním střelišti, maximálně 1 200 kg pum

Nejlepší sovětský lehký bombardovací letoun 2. světové války Petljakov Pe – 2 se dostal do výzbroje sovětského letectva v malém množství ještě před válkou, takže se mohl stát svědkem devastace ruského letectva po 22. červnu 1941. Typ vznikl vývojem z výškového dvoumístného, přetlakovou kabinou vybaveného přepadového stíhacího letounu VI – 100 konstruktéra V. M. Petljakova. Letoun byl poháněn dvěma řadovými motory M – 105 R o výkonu 820 kW ( 1 100 koní ), s nimiž ve výšce 10 000 metrů dosahoval fenomenální rychlost 623 km/h.  VI – 100 poprvé vzlétl 7. května 1939. Sovětské letecké síly ovšem pod dojmem průběhu války v Evropě změnily zadání a vyžadovaly co nejrychlejší střemhlavý bombardér. Konstrukční kancelář proto VI – 100 přepracovala, odstranila výškové turbokompresory TK – 3 a použila motory M – 105 R.

U letounu přibyly mřížové aerodynamické brzdy střemhlavého letu a pozitivní vzepětí stability. Kancelář postavila dva prototypy těchto PB – 100 s prosklenou přídí a obrannou výzbrojí. Posléze se z prototypů vyvinul lehký a střemhlavý bombardovací letoun Pe – 2. Trojčlenná posádka seděla pod dlouhým proskleným překrytem v kabině chráněné 9 mm pancířem. Původní výzbroj zahrnovala dva pevné 7,62 mm kulomety ŠKAS v přídi, jeden v horním střelišti a čtvrtý, pohyblivý v okruhu 120°, ve spodním střelišti, zaměřovaný pomocí periskopu. Motory M – 105 R roztáčely vrtule VIŠ – 61. Letoun se projevil jako rychlý a mimořádně obratný, brzy se však prokázalo, že noví piloti jej pouze obtížně zvládají. V okamžiku německého útoku v červnu 1941 již výrobní závody dokončily 458 Pe – 2, dodávky hotových letounů k útvarům se ale neúměrně vlekly. Dokonce ještě v září 1941 bychom nalezli jenom několik málo kusů v aktivní službě. Například Západní front generálplukovníka I. S. Koněva, který bránil německému postupu na Moskvu, měl pouze pět Pe – 2 a u Brjanského a Kalininského frontu byla situace ještě horší.

Přestože Rudá armáda neměla bombardérů Pe – 2 dostatek, podílely se tyto stroje nemalým dílem na úspěchu sovětské zimní ofenzívy 1941 – 1942 a v období defenzivních bojů u Leningradu, Charkova, Rostova a za bojů o Stalingrad začal jejich počet zvolna stoupat. Na konci roku 1942 se objevil vylepšený Pe – 2FT s motory Klimov M – 105 PF o výkonu 940 kW ( 1 260 koní ) a 12,7 mm kulometem UBT v nově zkonstruované hřbetní střelecké věži. Verze Pe – 2I a Pe – 2M vznikly jako stíhací bombardéry s 1 208 kW ( 1 620 koní ) motory VK – 107 A. Průzkumnou verzí se zase stala modifikace Pe – 2R, cvičný s dvojím řízením dostal označení Pe – 2UT. Bombardéry všech verzí sehrály významnou roli ve všech sovětských kampaních let 1941 – 1945, včetně boje proti Japoncům v Mandžusku v září 1945. Celkem vzniklo 11 427 bombardérů Pe – 2 všech verzí a Pe – 3, speciálně přestavěných stíhacích letounů.