Základní technické údaje: Iljušin Il – 4

Typ: čtyřmístný bombardovací/ torpédonosný letoun, pohonná jednotka: dva hvězdicové pístové motory M – 88 B o výkonu 821 kW ( 1100 koní ), výkony: max. rychlost 410 km/h ve výšce 4 725 m, počáteční stoupavost 270 m/min, dostup 10 000 m, dolet 2 600 km, hmotnost: prázdná 6 000 kg, plná 10 000 kg, rozměry: rozpětí 21,44 m, délka 14,8 m, výška 4,1 m, výzbroj: po jednom 12,7 mm kulometu UBT v přídi, ve hřbetní věži a spodním střelišti, 1 000 kg pum nebo tři 500 kg torpéda

Jeden z nejrozšířenějších bombardovacích letounů 2. světové války. Iljušin Il – 4, zůstal neprávem zastíněn britskými a americkými bombardéry. V letech 1937 – 1944 ale bylo vyrobeno více než 5 000 letounů Il – 4, přičemž většina z nich až v posledních třech letech. Původní prototyp tohoto dolnoplošníku nesoucího označení CKB – 26 se poprvé vznesl roku 1935. Následovala vývojová modifikace CKB – 30 a do sériové výroby typ vstoupil jako DB – 3 B, přičemž písmena DB označují dálkový bombardér.

Rané modely poháněly motory M – 85 o výkonu 571 kW ( 765 koní ), roku 1938 je však nahradily pohonné jednotky M – 86 o výkonu 716 kW ( 960 koní ). Bombardér měl odolnou a relativně jednoduchou konstrukci, jeho defenzivní výzbroj tvořená jednoduchými 7,62 mm kulomety v přídi, hřbetní věži a spodním střelišti se ale ukázala jako příliš slabá, takže nové bombardovací letouny za tzv. Zimní války 1939 – 1940 proti Finsku podléhaly i zastaralým stíhačkám typu Bristol Bulldog, Gloster Gladiator a Fokker D.XXI. V roce 1939 se objevila modernizovaná podoba s prodlouženou přídí a silnější výzbrojí ( DB – 3F ), již v roce 1940 se změnou filozofie pojmenování letadel ho překřtili podle konstruktéra Sergeje Iljušina na Il – 4.

Roku 1941 po německém útoku proti Sovětskému svazu se výroba přesunula do nově otevřených závodů na Sibiři a v jeho konstrukci se nedostatkový kov nahradil mnohem dostupnějším dřevem. Letouny Il – 4 létaly i v barvách sovětského námořního letectva, v rámci něhož podnikly 8. srpna 1941 první nálet na Berlín z východu. I později se Il – 4 podílely na dalších útocích proti německému hlavnímu městu a také proti nejrůznějším jiným cílům ve východní Evropě. Roku 1944 se výrobní linky definitivně uzavřely, bombardéry Il – 4 ale sloužily až do konce války a i po jejím skončení. Jedinými změnami, jimiž letouny v průběhu let 1941 – 1944 prošly, se stalo zesílení defenzivní kulometné obrany a úprava pumovnice pro zavěšení torpéd.