Základní technické údaje: MBR – 2bis

Typ: čtyř/pětimístný námořní průzkumný létající člun pro krátké trasy, pohonná jednotka: 12válcový řadový kapalinou chlazený motor AM – 34NB o výkonu 642 kW ( 860 koní ), výkony: max. rychlost 248 km/h ve výšce 2 000 m, dostup 6 000 m, dolet 1 400 km, hmotnost: plná 4 245 kg, rozměry: délka 13,5 m, rozpětí 19 m, výzbroj: ručně ovládaný 7,62 mm kulomet v předním střelišti a 7,62 mm kulomet ve střelecké věži uprostřed trupu, na závěsech pod křídly 640 kg pum, min nebo hlubinných náloží

Vzhledem k tomu, že Sovětský svaz vážně nepočítal s jakýmkoliv válečným střetem s mocným protivníkem na mořích, věnoval ve 30. letech minimální pozornost vývoji vojenských létajících člunů, takže v oblasti této technologie domácí konstruktéři značně za okolním světem zaostávali. Pozornost zde přitahovaly pouze konstrukce G. M. Berjeva, jenž vytvořil jediné bojově používané létající čluny sovětského námořního letectva v letech 2. světové války.

Typ MBR – 2 ( později přeznačený na Berjev Be – 2 ) poprvé vzlétl roku 1931, kdy jeho konstrukce odpovídala všem světovým standardům. Letoun konstruktér pojal jako malý jednomotorový jednoplošník s dřevěným člunovým trupem. Striktně se předpokládalo jeho nasazení pouze u příbřežních jednotek v Černém moři, pro operace na pevné zemi jej ale šlo vybavit lyžemi nebo kolovým podvozkem. Na začátku 2. světové války vložili Sověti velké úsilí do vývoje nové verze, MBR – 2bis, s pohonem tvořeným motorem AM – 34 o výkonu 507 kW ( 680 koní ), který nahradil původní pohonnou jednotku M – 17, zvětšené palivové nádrže prodloužily dolet z 960 na 1 400 km.

Pro námořní průzkum nad uzavřenými vodami Černého a Baltského moře, stejně tak ale i vodních ploch na severu země směrem k Arktidě, se letouny jevily jako ideální nouzové řešení před příchodem typu MDR – 6, takže roku 1942 převzalo sovětské námořní letectvo okolo 1 500 strojů tohoto typu. Po první tři válečné roky představoval typ MBR – 2 nejpočetněji zastoupený sovětský létající člun krátkého doletu, jeho hlavním úkolem se stala námořní záchranná letecká služba. Vzhledem k nízkým výkonům a pouze symbolické defenzivní výzbroji ale letouny MBR – 2 znamenaly pro výkonné stíhačky Luftwaffe snadnou kořist. Později vznikla a mimo oblast výskytu nepřátelského letectva se i dosti využívala verze MP – 1, civilní úprava s kabinou pro osm cestujících. Na předválečných letounech sovětští letci ustavili řadu rekordů, známé se staly především výškové rekordy ženských posádek. Jeden z těchto zápisů do historie zůstal nepřepsán po dalších dvacet let.