Základní technické údaje: Messerschmitt Me 323D – 6

Typ: těžký transportní letoun, pohonná jednotka: šest 14válcových hvězdicových vzduchem chlazených motorů Gnome – Rhone 14 N o výkonu 850,1 kW ( 1 140 koní ), výkony: max. rychlost 285 km/h, dolet 1 100 km, hmotnost: prázdná 27 330 kg, plná 43 000 kg, rozměry: délka 28,15 m, rozpětí 55 m, výška 8,3 m, výzbroj: různá, často se používala kombinace maximálně deseti kulometů ráže 7,92 mm MG 34 nebo MG 42, střílejících z boků trupu a pět zbraní téže ráže umístěných v přídi a na horní straně trupu

Od svého prvního letu ve vleku za  letounem Junkers Ju 90 překvapoval Messerschmitt Me 321( masa tvořená trubkovou konstrukcí a dřevem potažená kombinace překližky a plátna ) skutečností, že ho ovládal pouze jediný pilot průměrného vzrůstu, který pro zvládnutí ohromného stroje nepotřeboval žádné posilovače řízení. Později ovšem posádka přeci jen vzrostla na tři muže. Typ Me 321A vyvinuli pro transport celé roty vojáků, protiletadlového děla, pásového obrněného vozidla či nákladu obdobné hmotnosti. Ve své původní podobě se letoun vyznačoval mnohokolovým podvozkem, který ale u pozdější konvečněji řešené modifikace Me 321B nahradila dvě kola o velkém průměru po obou stranách trupu.

Přestože vlek zajišťovala trojice těžkých stíhaček Messerschmitt Bf 110 nebo jeden Heinkel He 111Z, nedostačoval často výkon k tomu, aby těžký letoun vůbec zvedly ze země, proto se musely začít používat pomocné startovací rakety. Probíhaly i zkoušky s pulzními motory, jež pomohly prodloužit dolet po uvolnění kluzáků z vleku. Tyto problémy vedly ke vzniku shodně vyhlížejícího motorizovaného kluzáku Me 323D se šesti pohonnými jednotkami a patřičně zpevněnou kostrou. Prototyp ovšem létal s pouhou čtveřicí motorů. Všechny motorizované verze měly stejně jako předchozí bezmotorové kluzáky jako škebli otevírající příď a konstruktéři se opět vrátili ke koncepci mnohokolového podvozku.

Letouny této modifikace dokázaly přepravit minimálně 130 vojáků, počet členů posádky vzrostl u verze Me 323D – 6, která se objevila v prosinci 1942, na pět mužů. Dva další členové posádky působili jako palubní technici, kteří se zabývali problémy s nutnou synchronizací motorů. U následující verze Me 323E – 1 se výkon pohonných jednotek zvýšil a posádka se rozrostla o další dva muže, kteří ovládali dvě dodatečně nainstalované střelecké věže v křídlech. Původně se výroba těchto strojů plánovala až do roku 1945, ve skutečnosti skončila po dokončení necelých 200 motorizovaných strojů již na jaře předchozího roku. Letouny se staly stejně jako jejich bezmotorové varianty pochopitelně velmi nepopulárními mezi těmi, kdož je pilotovali, pro svou mimořádnou zranitelnost při útoku nepřátelských stíhacích letounů.