Základní technické údaje: Messerschmitt Bf 109E – 3

Typ: jednomístný stíhací letoun, pohonná jednotka: řadový pístový motor Daimler – Benz DB 601A o výkonu 1 100 koní, výkony: max. rychlost 570 km/h ve výšce 3 750 m, dostup 11 000 m, dolet přibližně 665 km, hmotnost: plná 2 665 kg, rozměry: délka 8,65 m, rozpětí 9,87 m, výzbroj: dva pevné dopředné kulomety ráže 7,92 mm, dva 20 mm kanony v křídlech

Jedno z nejslavnějších a možná i jedno z nejlepších bojových letadel všech dob, Messerschmitt Bf 109, patřilo během 2. světové války k nejvýznamnějším německým stíhacím letounům. První prototyp vzlétl v září 1935, o několik měsíců dříve než Supermarine Spitfire, který se stal v následujících letech jeho úhlavním nepřítelem. Bf 109 uspěl v soutěži o nový standardní stíhací letoun Luftwaffe v konstrukci dalších tří designů a získal vývojový kontrakt a zároveň příslib mohutné sériové produkce. První výrobní modely Bf 109B – 1 byly dodány v únoru 1937. Některé z nich byly určeny pro elitní stíhací jednotku Luftwaffe, JG 12 Richthofen. Bf 109 měl ihned příležitost být prověřen ve skutečném boji. Ve španělské občanské válce tento typ úspěšně sloužil na straně rebelujících španělských nacionalistů, létali však na nich zejména němečtí piloti, takže byl opravdu důkladně prověřen z hlediska bojových schopností.

Před začátkem 2. světové války již existovalo několik výrobních modelů, včetně motorem Junkers Jumo poháněných Bf 109B, Bf 109C a Bf 109D. Ke konci války ve Španělsku se již začal v boji objevovat nový a velmi vylepšený model Bf 109. Byl jím Bf 109E, který se stal nejvýznamnějším stíhacím letounem ve službách Luftwaffe v prvním období 2. světové války. Bf 109E poháněl řadový motor Daimler – Benz DB 601 o výkonu 1 100 koní, což se projevilo v o něco prodlouženém trupu a řadě dalších úprav oproti přímému předchůdci Bf 109D s motory Junkers Jumo. Bf 109E se začal u jednotek Luftwaffe objevovat v roce 1939. Na začátku 2. světové války již Bf 109E téměř zcela nahradily ve frontových jednotkách Luftwaffe Bf 109D, ačkoliv některé Bf 109D se objevily po boku Bf 109E v polské kampani v září 1939. Bf 109E poté vyráběla celá řada výrobců na různých místech Německa a objevilo se i několik různých modelů stíhaček a stíhacích bombardérů. Bf 109E se zúčastnily všech německých kampaní zpočátku 2. světové války, včetně bojů v severní Africe, kde létaly speciálně upravené modely.

Na počátku války měly tyto letouny oproti nepříteli téměř vždy značnou převahu, s jedinou, zato však velmi podstatnou výjimkou v podobě britských strojů Hawker Hurricane a zejména pak Supermarine Spitfire. Bf 109E byl hlavním německým stíhacím typem během bitvy o Británii, jehož Achillovou patou byl u všech různých variant nedostatečný dolet, což byl velmi významný faktor následné porážky Luftwaffe v bitvě o Británii. Piloti měli nicméně tyto Bf 109E ve velké oblibě, navzdory malému, dosti těsnému kokpitu a vysokému podvozku s malým rozchodem, který často způsoboval nehody při pojíždění. Řada pilotů si za řízením tohoto typu vydobyla slávu a vybojovala mnohá vítězství. Patřili mezi ně mimo jiné legendární letci jako Adolf Galland, Johanes Steinhoff, Josef Priller, Erich Hartmann s 352 vítězstvími a další, z nichž někteří patří k nejúspěšnějším stíhacím esům všech dob. Značnou výhodou Bf 109E oproti Spitfirům bylo použití vstřikovacího mechanismu paliva v motorech Daimler – Benz, což umožnilo letět na zádech delší dobu, než jejich britští soupeři s karburátorovým motorem Rolls – Royce Merlin.

Exportním zákazníkem Bf 109 byla například Jugoslávie, jejíž Bf 109 později létaly proti německým během německé invaze do Jugoslávie v roce1941. Jedním z důvodů četných vývojových vylepšení, které se objevily u následujícího modelu B 109F, byla snaha udržet krok s pokračující modernizací letounů Supermarine Spitfire. Tato verze měla přepracované křídlo s odlišným rozpětím a konfigurací a řadu dalších odlišností. Dodávky Luftwaffe probíhaly od roku 1941 a mezi řadou výrobních verzí byl i specifický průzkumný letoun se zabudovanými kamerami. Pokračující vývoj vedl k Bf 109G a Bf 109 K, jež sloužily německé Luftwaffe nepřetržitě až do samého konce 2. světové války. Došlo k tomu navzdory dostatečnému počtu druhé významné německé stíhačky Focke – Wulf Fw 190.

Bf 109G byl vyvinut na základě verze Bf 109F, poháněl ho řadový motor Daimler – Benz DB 605 a některé varianty byly vybaveny primitivní formou přetlakového systému. Zároveň se Bf 109G musel vyrovnat se značným nárůstem hmotnosti, způsobeným nutností vybavovat letadla stále větším zbrojním arzenálem, aby mohla čelit spojeneckým stíhačkám a těžkým bombardérům. První výrobní podtypy Bf 109G – 1 a G – 2 byly do provozu zařazeny během roku 1942. Letounů Bf 109G bylo vyrobeno více než kterékoliv jiné varianty Bf 109 a existovalo množství odlišných verzí a podtypů, přičemž některé měly dokonce dřevěné ocasní plochy, dodávané ve snaze co nejvíce zjednodušit výrobu. Bf 109G sloužily na všech válečných frontách, kde se do bojů aktivně zapojila Luftwaffe a stále častěji se účastnily pokusů, čím dál tím měně úspěšných, čelit denním bombardovacím náletům amerických těžkých bombardérů na území Německa a okupované Evropy, doprovázených smrtelně nebezpečnými eskortními stíhačkami.

Vyráběla se rovněž dvoumístná výcviková verze Bf 109G – 12. Pokračující vývoj přinesl poslední sériově vyráběnou verzi Bf 109K, která se ve větším množství začala v provozu objevovat na konci války. Bf 109 provozovala řada německých spojenců, zejména Maďarsko, tam probíhala i licenční výroba, Itálie a Finsko. Bojová kariéra tohoto typu neskončila s 2. světovou válkou. Španělé měli Bf 109, který byl původně v boji testován ve španělské občanské válce, ve velké oblibě a vyráběli ho pod označením Hispano Buchon v celé řadě odlišných verzí, z nichž mnohé byly poháněny motory Rolls – Royce Merlin. Španělské Buchony sloužily až do poloviny 60. let. V poválečném Československu se typ vyráběl jako Avia A – 199 a některé z těchto letounů létaly koncem 40. let za Izrael během zápasu této země za svobodu. Vyrobeno bylo ohromné množství Bf 109 všech variant, na výrobě se kromě Messerschmittu podílely i další továrny a celkem se odhaduje, že vzniklo zhruba 35 000 strojů.