Základní technické údaje: Focke – Wulf Fw 190A – 8

Typ: jednomístný stíhací letoun, pohonná jednotka: hvězdicový pístový motor BMW 801D – 2 s přímým vstřikováním směsi vody s metylalkoholem do válců o výkonu 1 566 kW ( 2 100 koní ), výkony: max. rychlost 654 km/h ve výšce 6 000 m, počáteční stoupavost 720 m/min, dostup 11 400 m, dolet 805 km, hmotnost: prázdná 3 170 kg, plná 4 900 kg, rozměry: délka 8,84 m, rozpětí 10,5 m, výška 3,96 m, výzbroj: dva 7,92 mm kulomety v přídi, až čtyři 20 mm kanony v křídlech, pod křídly a trupem možnost přepravovat nejrůznější výzbroj, např. pumy, hlavňová výzbroj, rakety

Focke – Wulf Fw 190 konstruktéra Kurta Tanka, navržený roku 1937, tedy v době, kdy se do výzbroje Luftwaffe již dostával Messerschmitt Bf 109, měl zcela překvapivě hvězdicovou pohonnou jednotku, vzduchem chlazený motor BMW. Prototyp se poprvé vznesl do vzduchu 1. června 1939, následovaly předsériové letouny FW 190A – 0 se 14válcovým hvězdicovým motorem BMW 801, u nichž se zkoušela křídla dvojího typu. Vzorem pro sériovou výrobu se stal model s větším rozpětím nosných ploch. Do bojové služby u Luftwaffe vstoupily stíhačky Fw 190A – 1 v polovině roku 1941 a okamžitě získaly nadvládu nad britským typem Spitfire Mk.V. Série A řady letounů Fw 190 dále zahrnovala typ Fw 190A – 3 s motorem BMW 801D – 2, se dvěma 7,92 mm kulomety a čtyřmi 20 mm kanony.

Fw 190A – 4 byla verze s přímým vstřikováním směsi vody s metylalkoholem do válců. U modifikace Fw 190A – 5 se objevila mírně prodloužená příď a u jedné subvarianty A – 5/U12 výzbroj tvořená šesti 30 mm kanony, letoun upravili i pro transport torpéd ( A – 5/U14 a A – 5/U15 ). Modely Fw 190A – 7 a Fw 190A – 8 se začaly vyrábět v prosinci 1943 a vyznačovaly se silnější výzbrojí i pancéřováním. Typ Fw 190A – 8/U1 navrhli jako dvoumístný cvičný letoun. Dalším vývojovým směrem se stala linie Fw 190D s prodlouženou přídí ukrývající kapalinou chlazený motor Jumo 213 uložený v krytu původního tvaru.

Hlavní výrobní variantu představovala verze Fw 190D – 9, kterou Luftwaffe začala používat na podzim 1944. Tyto stroje se považují za nejlepší německé pístové stíhačky 2. světové války. Dosahovaly maximální rychlosti 685 km/h, výzbroj tvořily dva kanony a dva kulomety a motor Jumo 213A byl vybaven přímým vstřikováním směsi vody s metylalkoholem do válců, což zvyšovalo jeho výkon na 1 670 kW ( 2 240 koní ). Další linii představují letouny Fw 190F a Fw 190G, stroje specializované proti pozemním cílům, schopné přepravovat až 1 800 kg pum. Vývoj řady Fw 190D vyvrcholil v typu Focke – Wulf Ta 152 s prodlouženým rozpětím nosných ploch, silnější výzbrojí a vylepšeným motorem Jumo 213E/B. Nevelké množství sériových stíhaček Ta 152H – 1 stihla Luftwaffe převzít ještě před koncem války.