Základní technické údaje: Nakadžima Ki – 27a

Typ: jednomístný stíhací letoun, pohonná jednotka: 9válcový hvězdicový pístový motor Nakadžima  Ha – 1b o výkonu 529 kW ( 710 koní ), výkony: max. rychlost 470 km/h ve výšce 3 500 m, výstup do výšky 5 000 m/5,36 min., dostup 12 250 m, dolet 1 710 km, hmotnost: prázdná 1 110 kg, plná 1 790 kg, rozměry: délka 7,53 m, rozpětí 11,31 m, výška 3,25 m, výzbroj: dva dopředu střílející 7,7 mm kulomety typu 89

V polovině roku 1935 byly firmy Kawasaki, Micubiši a Nakadžima vybídnuty japonskou Císařskou armádou k výstavbě prototypů pro výběr budoucího stíhacího typu. Nakadžima nabídla jednomístný jednoplošník vycházející z firemního typu P.E., původně konstruovaného jako soukromá iniciativa. Testy ukázaly, že konkurenční Kawasaki Ki – 28 je ze tří účastníků nejrychlejší, typ Nakadžima Ki – 27 zase ale všechny překonával obratností a na tomto základě dostala firma objednávku na dalších deset předsériových strojů, jež měly posloužit k dalším zkouškám.

Po následujících testech na konci roku 1937 se armáda rozhodla letoun přijmout do výzbroje pod označením armádní typ 97 stíhací model A ( Nakadžima Ki – 27a ). Stroje z pozdější série, vyznačující se řadou vylepšení včetně přestavěné pilotní kabiny, dostaly označení Ki – 27b.

U firmy Nakadžima nemohli předpokládat, že se výroba definitivně uzavře až na konci roku 1942 po dokončení celkových 3 399 strojů ( 2 020 u Nakadžimy a 1 379 u Masjú ), již ale první konfrontace Ki – 27 s bojovými podmínkami v březnu 1938 nad severní Čínou naznačovaly, že stíhačka bude úspěšná. Na čínském bojišti až do příchodu rychlejších sovětských stíhaček Polikarpov I – 16 nenašel letoun Ki – 27 důstojného protivníka. Po zahájení války v Pacifiku se stroje podílely na útocích proti Barmě, Malajsku, Nizozemské východní Indii a Filipínám. Spojenci si kódově tyto stroje pojmenovali Nate ( původně Abdul ). Stíhačky Ki – 27 zaznamenávaly proti Spojencům další a další úspěchy, posléze je však přesto do defenzívy zatlačil příchod modernějších typů. Po stažení od útočných jednotek sloužily Ki – 27 až do roku 1943 v rámci protivzdušné obrany Japonska a posléze se z nich staly letouny pro pokračovací výcvik. Řada z nich svůj poslední let podnikla, podobně jako mnoho jiných japonských letounů v sebevražedné misi kamikadze.