Základní technické údaje: Nakadžima J1N1 – S

Typ: dvoumístný noční stíhací letoun, pohonná jednotka: dva 14válcové vzduchem chlazené hvězdicové pístové motory Nakadžima NK1F Sakae 21 o výkonu 843 kW ( 1 130 koní ), výkony: max. rychlost 505 km/h ve výšce 5 840 m, výstup do výšky 5 000 m/9min. a 36 vteřin, dostup 9 320 m, dolet 2 540 km, hmotnost: prázdná 4 840 kg, plná 8 185 kg, rozměry: délka 12,77 m, rozpětí 16,98 m, výška 4,56 m, výzbroj: dva ( někdy tři ) 20 mm kanony typ 99 střílející šikmo vzhůru, dva 20 mm kanony střílející šikmo dolů, volitelně jeden dopředu střílející 20 mm kanon

V Japonsku zcela zanedbali vývoj nočního stíhacího letectva, takže když se válečné štěstí roku 1943 obrátilo, zjistili Japonci, že nemají výkonné síly schopné čelit nově se objevivší hrozbě. Naštěstí pro obyvatele Japonských ostrovů mělo císařské námořní letectvo ve výzbroji řadu vynikajících těžkých stíhaček a průzkumných strojů, z nichž typ Nakadžima J1N Gekko ( měsíční svit ) se teprve od dubna 1942 postupně dostával do aktivní služby u průzkumných letek v západním Tichomoří. Po prvním setkání nad Šalamounovými ostrovy Spojenci tento letoun mylně zařadili do kategorie stíhaček, pročež mu přidělili kódové jméno Irving.

S postupem času se americké noční nálety stávaly stále silnějšími a silnějšími. V té době přišel velitel 251. kokutai v Rabaulu na Nové Guineji korvetní kapitán Jazuna Kozono jako první na nápad upravit průzkumný stroj J1N na noční stíhačku vestavěním dvojice 20 mm kanonů do kabiny pozorovatele, střílejících dopředu vzhůru pod úhlem 30°. Další dvojice kanonů pak střílela dozadu a dolů. Poté, co takto upravený letoun sestřelil dva bombardéry B – 24, začal se o vše zajímat japonský námořní štáb, který vybídl firmu Nakadžima, aby zahájila výrobu specializované noční stíhací verze, stavěné z původních dílů průzkumného stroje.

Verze dostala označení J1N1 – S a z celkových 420 letounů J1N, vyrobených od srpna 1943 do prosince 1944 se většina dočkala dokončení právě v noční stíhací podobě. Od strojů předchozích, průzkumných verzí se typ lišil snížením počtu členů posádky ze tři na dva, odstraněním pracovního prostoru pozorovatele a zvýšením trupu v tomto místě. U sériových strojů zůstaly zachovány vzhůru střílející kanony, šikmo dolů zaměřené zbraně, jež se těžce ovládaly a jenom málokdy používaly, ale zmizely, u verze J1N1 – Sa přibyl třetí šikmo střílející 20 mm kanon a navíc i dopředu zaměřená zbraň.

V přídi letounu se objevil primitivní palubní radar, u některých variant i malý světlomet. Do služby nové stíhačky převzala 251., 302. a 322. kokutai, letouny J1N1 – S se brzy osvědčily proti bombardérům B – 24, ne ovšem nejvhodnějším pro noční nálety. Jakmile se do útoků zapojily letouny B – 29, ukázaly se tyto japonské stíhačky příliš pomalé, takže dokázaly provést proti jednomu protivníkovy vždy maximálně jeden jediný útok. Mnoho letounů J1N1 – S se v posledních měsících 2. světové války dočkalo vyzbrojení dvěma 250 kg pumami a nasazení jako sebevražedné stroje kamikadze proti pozemním cílům.