Základní technické údaje: Micubiši Ki – 67 Hirjú

Typ: šesti až osmimístný střední bombardovací letoun, pohonná jednotka: dva hvězdicové pístové motory Nakadžima Ha – 104 o výkonu 1 417 kW ( 1 900 koní ), výkony: max. rychlost 537 km/h ve výšce 6 000 m, cestovní rychlost 400 km/h, výstup do výšky 6 000 m/14 min. a 30 vteřin, dostup 9 470 m, dolet 3 800 km, hmotnost: prázdná 8 649 kg, plná 13 765 kg, rozměry: délka 18,7 m, rozpětí 22,5 m, výška 7,7 m, výzbroj: čtyři 12,7 mm kulomety typ 1 ( jeden v přídi, po dvou v bočních střelištích a zadní střelecké věži, jeden pohyblivý 20 mm kanon Ho – 5 v hřbetní věži ), maximálně 800 kg pum, nebo jedno torpédo typ 91 či typ 94

Naštěstí pro Spojence se v poslední fázi války v Pacifiku na obloze objevil jenom relativně nevelký počet hrozivých bombardérů Micubiši Ki – 67 Hirjú ( létající drak ), jemuž Spojenci dali kódové jméno Peggy. Velikost výroby byla značně limitovaná a letoun měl navíc pozdní start až v průběhu války, takže když v průběhu roku 1944 zasáhl do bojů, spojenecká letecká převaha dokázala již jeho hrozbu účinně eliminovat. Hodnotu navíc hodně snižovala mizerná kvalita posádek japonského armádního i námořního letectva, jež tyto stroje používaly.

Bombardér vznikl na základě specifikace ministerstva letectví z listopadu 1940 ve snaze nalézt náhradu za typy Micubiši Ki – 21 a Nakadžima Ki – 49. U firmy Micubiši vedl projekční práce jeho šéfinženýr Ozawa, který navrhl letoun vycházející z mimořádně úspěšné japonské konstrukční školy v kombinaci s novými dvojhvězdicovými 18válcovými motory Ha – 100. Mezi prosincem 1942 a březnem 1943 se dokončení dočkaly tři prototypy Ki – 67 – I, z nichž první vzlétl již 27. prosince 1942.

Při zkouškách se projevila vysoká rychlost a mimořádná obratnost. Bez nákladu letoun zvládl přemet a akrobatický výkrut. Do služby sice stroj zařadily jako armádní těžký bombardér typ 4, jeho výkony ale zaujaly i představitele námořního letectva, kteří do firmy Micubiši brzy poslali své zástupce. Dne 5. ledna 1943 dostal výrobce objednávku na přestavění stovky Ki – 67 do podoby torpédonosného bombardéru schopného v pumovnici přepravovat standardní 450 mm torpédo typ 91 model II. Námořní letouny vstoupily do služby u 762. kokutai na podzim 1944.

Bombardéry Ki – 67 – I obdržely v malých počtech ostřílené jednotky 7., 14., 16., 61., 62., 74., 98. a 110. hikosentai, jež je v létě 1944 používaly k náletům nad Čínou, Biakem a Sansaporem na severozápadě Nové Guineje a Sumatrou. Spojenci se s tímto typem poprvé setkali v říjnu 1944 při útocích americké 3. flotily proti Formose, kde tyto bombardéry měla ve výzbroji 8. hikošidan pod velením japonského námořnictva. Později se s Ki – 67 Spojenci střetli nad Filipínami, u Iwo Jimy , při útocích proti základnám americké 20. letecké armády na Saipanu a Tinianu a při bojích o Okinawu, kde Japonci tyto letouny používali k sebevražedným útokům. Právě pro potřeby sebevražedných náletů vznikla modifikace Ki – 67 – I KAI s demontovanou hlavňovou výzbrojí a pevnou přídí, naplněnou výbušninami. Mnohem výkonnější verze Ki – 67 – II se dočkala dokončení v pouhých dvou exemplářích, pro potřeby armádního letectva. Nakonec vzniklo celkem 696 letounů Ki – 67 všech verzí. Bezesporu se jednalo o nejlepší japonský střední bombardér 2. světové války.