Základní technické údaje: Micubiši Ki – 51

Typ: dvoumístný bitevní letoun přímé podpory/průzkumný letoun, pohonná jednotka: hvězdicový pístový motor Micubiši Ha – 26 – II o výkonu 701 kW ( 940 koní ), výkony: max. rychlost 425 km/h ve výšce 3 000 m, dostup 8 270 m, dolet 1 060 km, hmotnost: prázdná 1 873 kg, plná 2 920 kg, rozměry: délka 9,2 m, rozpětí 12,1 m, výška 2,73 m, výzbroj: dva v křídle vestavěné 7,7 mm kulomety ( rané verze ) nebo dva v křídle vestavěné 12,7 mm kulomety ( pozdější verze ), další kulomet ráže 7,7 mm na oběžném kruhu v zadní části kabiny, maximálně 200 kg pum, při nasazení jako kamikadze zvýšen na 250 kg

Ve specifikaci japonské Císařské armády s požadavky na bitevní letoun přímé podpory z prosince 1937 bylo naznačeno, že typ může vzniknout dalším vývojem lehkého bombardéru Ki – 30. Firma Micubiši proto nabídla dva prototypy s označením Micubiši Ki – 51. Přestože letoun na první pohled ze stroje Ki – 30 vycházel, ve skutečnosti se značně lišil. Měl menší rozměry, zjednodušenou kabinu, v níž dvoučlenná posádka seděla v mnohem menším prostoru, a protože tento typ již nepotřeboval pumovnici, mohli konstruktéři použít konfiguraci dolnoplošníku místo původního středoplošníku. Pro pohon vybrali hvězdicový motor Micubiši Ha – 26 – II.

Po testech obou prototypů v průběhu léta 1939 následovala objednávka na 11 letounů pro operační zkoušky. Firma požadované stroje dodala do konce roku. Od prototypů se tato sériová letadla lišila celou řadou modifikací, těmi nejzjevnějšími se staly pevné sloty na náběžných hranách křídel, jimiž výrobce chtěl zlepšit letové vlastnosti při nízkých rychlostech a pancéřový plát pod motorem a kabinou. Po operačních testech se objevila myšlenka upravit typ Ki – 51 do podoby fotoprůzkumného letounu přestavbou jednoho z předsériových strojů, do jehož prostoru zadního člena posádky se měly umístit kamery.

Po testech a zkouškách tohoto stroje, označovaného jako Ki – 51a se odborníci rozhodli, že bude stačit upravit standardní Ki – 51 tak, aby se do kabiny kamery daly kdykoli vestavět a že dostačující bude drobná úprava již existující výrobní linky. Vznikly sice i tři prototypy specializované taktické průzkumné verze Ki – 71, vyvinuté z Ki – 51, s motorem Micubiši Ha – 112 – II o výkonu 1 119 kW (  1 500 koní ), zatahovacím podvozkem, dvěma 20 mm kanony v křídlech a dalšími vylepšeními, k sériové výrobě ale nedošlo.

Ki – 51, jemuž Spojenci ve svém kódu přidělili jméno Sonia, se do boje dostal nejprve v Číně, proti spojeneckým vojskům ale útočil až do konce války v Pacifiku. Pokud se tento relativně pomalý letoun dostal do oblastí, v nichž působily ve větším počtu spojenecké stíhačky, byl pro ně snadnou kořistí. Na méně vytížených bojištích se ale velmi dobře osvědčoval díky své schopnosti operovat i z nekvalitních letišť. Během války poskytl letoun Ki – 51 nesčíslněkrát účinnou podporu vlastním pozemním jednotkám. V závěrečných týdnech 2. světové války ani tento typ neunikl konci japonských letadel – končíval jako sebevražedný stroj kamikadze.