Základní technické údaje: Micubiši Ki – 21 – IIb

Typ: pětimístný střední bombardovací letoun, pohonná jednotka: dva hvězdicové pístové Micubiši Ha – 101 o výkonu 1 119 kW ( 1 500 koní ), výkony: max. rychlost 486 km/h ve výšce 4 720 m, cestovní rychlost 380 km/h, výstup do výšky 6 000 m/13 min. a 13 vteřin, dostup 10 000 m, dolet 2 700 km, hmotnost: prázdná 6 070 kg, plná 10 610 kg, rozměry: délka 16 m, rozpětí 22,5 m, výška 4,85 m, výzbroj: pět ručně ovládaných 7,7 mm kulometů typu 89 v přídi, ocase, spodním a dvou bočních střelištích, jeden 12,7 mm kulomet typu 1 ve hřbetní věži, maximálně 1 000 kg pum

Letoun Micubiši Ki – 21 zkonstruovali inženýři Nakata a Ozawa na základě specifikace Vrchního velitelství japonského letectva z 15. února 1936. První ze dvou prototypů vzlétl 18. prosince 1936, první sériovou verzí se stala modifikace Micubiši Ki – 21 – Ia. Vzhledem k výrobním problémům se dodávky zdržely, takže                60. hikosentai ( letecký pluk ) se základnou v Číně převzal své Ki – 21 – Ia až na konci roku 1939. Druhou jednotkou se stala 61. sentai. Již první bojové zkušenosti naznačily, že letoun potřebuje větší palebnou sílu a lepší pancéřování, což vedlo ke vzniku subvariant Ki – 21 – Ib a Ki – 21 – Ic , kromě pancíře přibyly i další 7,7 mm kulomety typu 89 a zvětšila se kapacita palivových nádrží a pumovnic.

Pohon zajišťovaly dva hvězdicové motory Nakadžima Ha – 5 KAI o výkonu 634 kW ( 850 koní ). V prosinci 1941, tedy na začátku 2. světové války v Pacifiku, již většina bombardérů Ki – 21 – Ia, Ki – 21 – Ib a Ki – 21 – Ic nesloužila u prvoliniových jednotek, jejich hlavním úkolem se stal operační výcvik posádek moderních bombardovacích typů. Bojové bombardovací sentaie v té době dostávaly výkonnější Ki – 21 – II s motory Micubiši Ha – 101 v upravených krytech o výkonu 1 119 kW ( 1 500 koní ).

Ve službě u těchto útvarů se používaly typy Ki – 21 – IIa a Ki – 21 – IIb s pedály poháněnou hřbetní střeleckou věží, vybavenou 12,7 mm kulometem typ 1. Když se japonské nejvyšší velení rozhodlo začít válku v jihovýchodní Asii, byly zrovna tři sentaie Ki – 21 – II v Japonsku, Koreji a Mandžusku. Pro útok proti Filipínám vytvořilo Japonské armádní letectvo na Formose 5. leteckou skupinu, do níž začlenilo 14. a 62. hikosentai. Letouny těchto útvarů napadly ráno 8. prosince 1941 cíle v Aparri, Tuguegarau, Viganu a další místa na ostrově Luzon. Ve Francouzské Indočíně mezitím zůstávala v záloze 3. letecká skupina s 12., 60. a 98. hikosentai, jejich úkolem se mělo stát napadení cílů v Thajsku a Malajsii.

Právě zde rozdrtily pod ochranným stíhacím doprovodem letištní objekty britského Královského letectva a Královského australského letectva v Alor Staru, Sungei Patani a Butterworthu. V rámci překvapivého japonského nástupu si Ki – 21, ve spojeneckém kódu Sally, vedly velmi dobře, pouze nad Rangúnem v prosinci 1941 až lednu 1942 utrpěly značné ztráty. Poslední vyráběnou verzí, užívanou po celou dobu války v Pacifiku a na Dálném východě, se stala právě modifikace Ki – 21 – IIb. Celkem vzniklo 2 064 Ki – 21 všech modelů.